Přítel nechce dítě

Hezký den, nevím jak dál. Mám pocit, že upadám do nějaké deprese, ve které neumím už nic vidět pozitivně. Mám dvě děti a přítele,který má skoro dospělou dceru. Mám přítele, který mne miluje nadevše, který mi snese modré z nebe, který se mne neustále ptá, jestli nechci něco koupit, plánuje výlety, má hezký vztah k mým dětem (13,7), ale stále nedokážu být šťastná a radovat se z toho, jak se mám dobře. Jednu vadu totiž můj přítel přeci jen má a to takovou, že nechce o společném dítěti ani slyšet. Tvrdí, že na to nemá psychicky. Začíná mi z toho už asi hrabat, protože poslední dobou v sobě neřeším nic jiného. Strašně s tím bojuji, ale neumím se přes to přenést
Vím, že zde budou jistě příspěvky typu, abych se snažila ho pochopit, ale mně to opravdu nejde. Je mu je 45 a dítě už prostě nechce. S jeho dcerou se nestýkám, neboť je ve věku, kdy (dle něho zatím)o to nestojí, pozdravíme se, občas si napíšem něco na Facebooku, ale to je vše. Problém je i v tom, že na ní díky tomuhle začínám mít strašnou averzi, začíná mi vadit, vlastně mi začíná vadit úplně všechno
Dost jsem si vytrpěla jak v dětství tak v prvním manželství, ve kterém ex nechodil pro facky, kopance a ponižování daleko, dál to rozebírat raději nebudu. Mne je teprve 30 a představa úplné rodiny se mi naprosto zhroutila. Nechci žít jen z toho co mám teď, ale chci víc. Chci společné dítě a manželství - rodinu po které neustále toužím. Někdo tu jistě napíše, že manželství nebo společné dítě ke štěstí nepotřebuje, tohle je pravda, ale každý má jiné priority.
Můj problém je v tom, že jsem se do téhle představy moc ponořila a neumím z ní ven. Neumím žít šťastně a radovat se z toho co je, když vím, že to co bych chtěla nejvíc nikdy nebude. Neumím ale žít ani bez přítele, protože se máme moc rádi. Nevím jak z toho ven, nevím, jak se přeorientovat a nemyslet na to, smířit se s tím. Cítím, že díky tomu propadám depresi a nic mne nebaví. Omlouvám se, ale potřebovala jsem se asi trochu vypovídat a budu vděčná za nějaké pozitivní rady