Re: Jak dopadneme po manželčině nevěře?

Díky za reakce. Odpovím tak nějak hromadně.

K útokům ohledně vzhledu a povrchnosti. Jste vedle. Ona vždycky nebyla tak pohledná, takže pokud bych byl tak povrchní, tak si ji asi neberu... Miloval jsem ji i přesto obrovsky. A zkrásněla až s přibývajícím věkem. Tím spíš mě štve, že ovoce sklízel-í někdo jiný... A i když měla oplácanější období, tak mě přitahovala a neodkopl jsem ji, jak se někdo mi snažít podsunout prognózu mého chování ke stáří.
Jinak si myslím, že nejčastěji o povrchnosti přitažlivosti a vzhledu křičí největší pokrytci. Myslím, že většině z nás tu není 15 a je dobrý si přiznat, jak to opravdu je. Taky bych byl rád, aby vzhled/přitažlivost nebyl-a pro lidi důležitej, bylo by to pro mě jako vzhledově průměrného dokonce výhodnější, protože by větší roli hráli jiné vlastnosti.. Ale to si tak můžem maximálně přát, aby to tak bylo, ale to je tak všechno, co s tím můžem dělat. No. Dál, rozejít se a najít si partnerku, která mě nebude fyzicky přitahovat, i když bude fajn by vedlo jen k tomu, že za čas bude frustrovaná ona.

Ano, ten dojem, že se mnou dost "mávala" a měla to na háku, mám. Situace je totiž složitá právě v tom opakovaném zklamání a lžích. Protože, pokud to mezi nimi už třeba skončilo, tak se obecně radí udělat tlustou čáru za nevěrou, nevyčítat a pod. Mno, jenomže pokud to neskončilo, tak dělat jakoby nic, ji zase umožňuje právě v tom pokračovat, když jsem přece v pohodě a nezuřím a mávat se mnou. To už vím.
Prostě to pohnojila nejvíc tím zapíráním. Samotná nevěra by mě asi taky smetla, ale mohl bych se s tím pomalu vyrovnávat po tom, když by řekla, že ji to mrzí a už je to pryč. Jenže po opakovaných lžích a výstřelcích jen prohloubila to, že ji dost nevěřím. A možná už i křivdím. Ale nějak rád ji mám furt. Prostě láska a nedůvěra je dost na nic kombinace.
Prostě lavíruju mezi tím být chlap a nenechat si to líbit, ale taky nebýt za despotu.

Do poradny chodím sám, ona nechce. Respektive souhlasí až, když už jsem vytočený, ale jak jsem pár dnů celkem příjemnej a v pohodě, tak to neřeší. A mě už nebaví, abych se to snažil vyřešit sám.

Někteří píší zaměřit se na sebe, dát najevo, že není jediná na světě a tak. To mi zas v poradně říkají, že tím se ten vztah nezlepší.
Zkoušel jsem třeba, že jsme jeli sami na výlet, všechno vypadá v pohodě, je fajn, vrátíme se a po nějaké době je to zase v pytli, vidím třeba, jak na rychlo přede mnou něco na pc schovává. No a pak mám dilema, jestli ji někam zase brát...
Žít sám pochopitelně dokážu, ale nechci se odstěhovávat já, když nejsem viníkem situace.

Jinak už se v tom plácám dlouho, takže spoustou otázek jsem si už prošel.
Třeba to, že do tématu nezatahuju pocity vůči malé má svůj důvod. Důležité je, aby vyrůstala ve stabilním, bezpečném a láskyplném prostředí, ať už budem spolu nebo rozvedení. Rozhodovat se podle dítěte a ne partnera je nerozum, malá bude mým dítětem celý život, ať už to bude jakkoliv a i když setřeba za dvacet let odstěhuje do tramtárie, co já vím.

Prosím vyjádřete se k té mé touze, aby něco obětovala. Udělali byste to vy? Jak byste se snažili druhého přesvědčit, že už je konec, série lží přestala a opravdu vám záleží na partnerovi a manželství?