Čekání na koledníky

Mám dvě holky. Starší (6)se probudila kolem půl sedmé a hned, že se musí hezky obléct a zodpovědně se sama učesala. Normálně se učeše až několikátou výzvu a nerada. Česala se asi 10 minut a prohlížela se v zrcadle. Dala si opravdu záležet, aby jí to slušelo. Druhá chrněla až do půl devátý, ale šatičky navlíkla taky sama od sebe. Koukly na pohádku. Teď si hrajou. ALe pořád se ptají, kdy že už přijdou ti kluci. Jenže oni přijdou jen dva úplně maličtí. Ti ostatní domluvení to ráno odřekli, chlapečci (6) se stydí a už minulý rok to pro ně bylo holé utrpení. Nedivím se. Spíš jsem se divila tatínkům, jak tady křepčili a soukali ze sebe básničky. Tentokrát kluky nedostali ani ven z bytu. Mě se víceméně ulevilo. CHvíle trapnosti přežiju, ale neužívám si. Jenže ta moje starší drnda to bere, jako že o ni není zájem. Koledování si od malička užívá, i když se stydí, bere to jako projev pozornosti nebo tak něco. I když chápe, že někteří kluci se stydí, že jim to za vajíčko nestojí, a raději si s ní budou hrát a povídat jindy, jiní jsou někde na výletě, nebo s nima rodiče nechtějí jít, stejně jí to zklamané očekávání kazí náladu. Máte někdo taky takový exeplář doma? Jak prožívají velikonoce Vaše děti?