Ahoj,
mám problém, pokusím se popsat.
Jsem s přítelem 5 let, vztah nezačal žádnou zamilovanosti, ale tak nějak jsme spolu pořád byli a byli až jsme dospěli do toho pátého roku. Přítel dřív měl jen nějaké krátkodobé spíš milenecké vztahy a pak jsme už byli spolu, ale žádný žár, spíš jsme si dost rozuměli a rozumíme, máme stejný světonázor, zájmy. Já už za sebou mám pár vztahových peripetií i s těma velkýma zamilovanostima, které nakonec stejně nedopadly, takže zamilovanost a vášeň nehledám a vztah s přítelem mi vyhovuje.
Problém je v tom, že on tu zamilovanost nikdy pořádně nezažil a má o našem vztahu tak co půl roku pochyby, řekne např., že neví jestli mě má dost rád. Moje reakce je pravidelně taková, že mu sdělím že ok, že se tedy rozejdeme, ale stačí mu pár hodin nebrat telefon a on hned začne celou situaci rovnat a ukecá mě zpátky, toto už nejednou později komentoval tak, že se bojí, že by nikoho jako já už nemusel najít. On není hloupý, sám ví, že ta zamilovanost je spíš dočasné pobláznění, racionálně to ví. Z mého pohledu je ten vztah hezký, ale on si nedokáže vážit věcí, které vůbec nejsou samozřejmostí, což já vím z předchozích vztahů docela dobře, vážím si toho relativního klidu a vzájemné provázanosti v každodením životě. On je tedy dost navázaný, nedá beze mě ránu, všude mě tahá sebou, všechno mi říká... (o to víc to nechápu)
Mě tahle situace pravidelně srazí dolů, připadám si jako znouzectnost a mám opravdu chuť s tím vztahem skončit, to bych ale opravdu musela asi změnit číslo a být hodně tvrdá což nakonec neudělám. Jen podotknu, že přítel je hodně otevřený, až někdy nepříjemně a to co si jiní řeší v sobě, tak mi řekne, celý ten vztah je hodně otevřený.
Proč to píšu, zajímá mě co byste dělaly, co vás napadá, budu ráda za každý názor

PS: Znáte mě, jsem tady často, radši jsem si změnila nick, aby vás to nějak neovlivňovalo.