Nucení do optimismu

...tak trošku jo. Momentálně se do něj také musím nutit. Vůbec nerozumím tomu, co se poslední dva roky s mým životem děje... ale dá se dosáhnout „stavu milosti“ - to je něco jako nibbána alias nirvána, nebo je to možná úplně to samé, ale já nejsem stopro buddhista, tak říkám stav milosti. Jednou mi to vydrželo i 14 dní a bylo to bezva. Problémy a únava samozřejmě na člověka neustále dotírají, takže se to nedá udržet furt, ale jak to jednou člověk pozná, je to jeho „šťastná myšlenka“. Už ví, že to jde, ví, že je schopen toho dosáhnout. A už tohle vědomí samo o sobě člověku dost pomáhá...

A momentálně mi pomáhá i tady to „přihřívání polívčičky“. Páč on by třeba člověk, když mu není dvakrát hej, na něco z toho, co už zná, zapomněl, ale když o tom píše, tak si to zase připomene.

A také bych rád někomu třeba pomohl. To je také taková finta - když se člověk zabývá cizími problémy, nemá tolik času pitvat se v těch svých. A také vidí, že na tom není až tak špatně, což pomáhá od sebelítosti.

PS: Babičku v Hradci nemám...