Re: Bezpodmínečná láska

a ještě, Mariano - je odpouštění a odpouštění. Nedávno tu na to téma byla docela zajímavá řeč.

Navíc ještě k té bezpodmínečné lásce, ať už je to co chce. To může člověk SÁM k někomu třeba cítit (tj. že miluje někoho přesto, že mu ten někdo ubližuje, podvádí ho, podtrhává), ale nelze nutit DRUHÉHO, aby to cítil k němu.

Osobně si myslím, že bezpodmínečná láska je spíš nežádoucí a nebezpečná. Pozor, neplést s akceptací "chyb" toho druhého - i ten největší světec má nějaké mouchy, které po čase můžou tomu druhému lézt na nervy, případně souhrn chyb, které ten druhý má, je v mých očích mnohem méně významný, než mohutný souhrn jeho kladů. A člověku, který je pozorný manžel a dobrý otec, asi partnerka snáz "odpustí", že je třeba nepořádný, protože to není zdaleka tak podstatná vlastnost. Takže tady je dobré si uvědomit relativnost partnerových "chyb" a to, že je jeho klady zdaleka převažují.

Ale pokud se dosud milovaný partner začne chovat tak, že ty špatné vlastnosti převáží ty dobré a jsou poměrně odporné (namátkou mě napadá alkoholismus, násilnictví, podrazáctví, neúcta, jistě by se našly i mnohé další), tak je přímo nebezpečné milovat ho bezpodmínečně a za všech okolností, i kdyby tu ženskou a děti třeba utřískal.

Báseň o matce, která bude stlát podušku pod hlavou syna, i kdyby to byl vrah, platí právě jen pro vztah matka-dítě. U dospělého partnerského vztahu mi to přijde poněkud zvláštní a ještě zvláštnější to považovat za nějakou metu, bez které není ten partnerský vztah vlastně ani dokonalý.