Re: Rozvedli se i přátelé, do kterých bych to nikdy neřekla

Brebberry,

já jsem sama, jsem s tím srovnaná a chlapi se kolem mě neproducírujou, to je fakt (když nepočítám jednoho dlouhodobého kamaráda, který se vždycky co půl roku pokusí, jestli bychom se nepohnuli kousek dál. Nepohnuli, ale lehce mi to zvedá sebevědomí - nejspíš to ale není nafurt, měla jsem podobné kamarády dva a jeden už se šťastně zadal).

Já ale nejsem nastavená na to, že chlapa v životě nezbytně potřebuju. Brala bych ho, to ano, ale ne nutně. Ostatně mám pocit, že na pořádné randění a tak nemám čas a na partnera na každý sudý víkend (což si pěstuje několik mých známých) zase chuť - chci všecko nebo nic . Někdy si říkám, no jo, ale děti za pár let vypadnou z baráku a ty budeš osamělá padesátnice, co budeš dělat? Ale vzápětí si uvědomím, kolik těch mých známých padesátnic už různě opečovává své churavějící starší manžely... a je neopečovává nikdo, poněvadž jsou z toho páru ty víc fit... A místo pokojného užívání si "druhého bezdětna" mají hlavy plné starostí a strachu o milované partnery (v lepším případě) nebo jsou naštvané na frflající předčasné dědky, ale co už taky s tím (v tom horším). Jo, jsou to kyselé hrozny )

Zkrátka to beru tak, že člověk má v životě málokdy všechno a zároveň nikdy neví, co ho čeká za příštím rohem. Možná je tam princ na bílém koni, možná dlouhá samota a možná šílenec v rychlém autě, co nepřibrzdí před přechodem. Takže se snažím nepřehlédnout případné prince, zajistit si zábavu na dlouhou samotu a před přecházením se rozhlížet - a jinak prostě žít.

Držím ti palce.