Je můj strach o partnera hysterický?

Jen pro zajímavost, jak to máte vy s partnerem, co se týká vzájemného informování, kde jste, jestli jste v pořádku a tak?

Moje konkrétní situace - zítra odjíždíme na delší dovolenou, partner (který pracuje v jiném městě) měl původně dorazit včera večer, ale musel zůstat déle v práci, takže se balil až do noci; pak měl jet domů se zastávkou na chalupě. V jednu ráno mi psal, že vyjíždí; normálně by měl dojet tak po čtvrté. V šest jsem vstávala, a postel prázdná. Snažila jsem se přesvědčit sebe samu, že "třeba na chalupě usnul" (i když to je nesmysl, měl tam jen vzít věci), ale v podstatě už jsem si myslela, že je skoro jisté, že je někde v nemocnici nebo hůř mrtvý v příkopě. Napsala jsem mu na služební telefon (který v noci vypíná) - pro případ, že by spal, aby ho nevzbudila zpráva na soukromém telefonu. Nic.

Až před chvílí mi psal, že se musel z chalupy vrátit zpátky (200 km), a teď že zase míří domů, a že nechápe, proč mu píšu na vypnutý služební telefon, když můžu volat na soukromý telefon (stále zapnutý). Pak volal, já mu brečím do telefonu, že jsem měla strach a proč mi nenapsal, a on považuje mou reakci za hysterickou. Prý mi nepsal, protože mě nechtěl budit (poznámka: já spím na rozdíl od něj tak tvrdě, že by mě to nevzbudilo, a zprávu bych našla při ranním vstávání, případně kdyby mě to vzbudilo, hned bych zase na rozdíl od něj bez problémů usnula), a čekal, že až vstanu, zavolám mu (poznámka: normálně se mu neodvažuju psát před devátou ani smsky, má takový životní styl, že pracuje třeba do dvou do tří, a pak se snaží spát dýl).

Tak já nevím, je můj strach tak nepochopitelný? Vím o sobě, že mám o partnera přehnaný strach a mám sklon ke katastrofickým scénářům, ale pokud někdo chronicky nevyspalý rajtuje po dálnici a pak po zapadlých okreskách v časných ranních hodinách, je fakt tak divné se strachovat o jeho život a čekat, že nás bude informovat?