Rozchod - jak to překonat?

Ahoj. O rozchodech toho bylo napsáno hodně, četla jsem, ale ve svém případě nevím co dál. Asi to přijít muselo. Z počátku se to zdálo fajn, ale to je tak vždy.
Přestat si vážit nejmilovanějšího člověka moc bolí, ale nemůžu s ním žít, takhle ne. Mockrát jsme se pohádali, udobřili, ale teď už nemám chuť něco pořád lepit, protože se to nezmění.
Přišel o práci, začal dělat jinou, hodně časově a psychicky náročnou, to vše jsem s ním snášela, začal dělat školu (kvůli práci), takže čas pro nás žádný. Pořád jsem si říkala jo, to se překoná. Chtěla jsem to s ním překonat. Ale to, aby mi neustále říkal, respektive dával najevo, že se mu nelíbim, to je prostě bez komentáře. Každý den, pořád dokola. Když nesnim připravenou čokoládu, tak je milion keců, proč jsem to nesnědla atd. Pořád jen kecy, že se mu zdá, že jen hubnu (podotýkám, že mám před státnicema, sedim u učení a lehce jsem přibrala...). Je to pro mě takový ponížení, že větší jsem nezažila. Nakonec mi řekne, že ví, že je na to úchylnej, fajn. Dělat s tím tedy zřejmě nic nebude.
Po škole (cca 14 dní) se chci odstěhovat, řekla jsem mu to, protože se nikdy nezmění. A teď k problému - poprvé jsem s někým společně bydlela, nevím co a jak vyřešit. Hlavně nejsem připravená na to být sama a kam jít? Vrátit se "domů", ačkoli doma jsem měla tady? Tady jsem tři roky zútulňovala byt, aby když přijde unavenej z práce, aby doma měl zázemí... A místo toho kecy týkající se jídla. Jsem taky zvědavá, co řekne rodičům, bude to pro ně asi pěknej šok. Mrzí mě to i proto, že s nimi mám skvělej vztah, naše rodiny se navštěvují, všichni se známe, byla to vážně moje celá rodina, oni všichni. Hlavně jako když jim řekne, že chci odejít kvůli tomu "jak vypadám".
Doma s ničím nepomůže, protože nemá čas, všechna domácnost leží na mě, ale budiž, dělala jsem to ráda a říkala jsem si, jak jednou bude líp, zase se to vrátí k tomu při staru.
Nejhorší je, že se v tomhle stavu moc nedovedu učit, jen si to čtu, snad v té hlavě trochu zůstane, ať to mám hotové. Je mi to všechno tak moc líto. Jenže nedokážu pořád dávat šanci někomu takovému. Já na něj mluvím a on nevnímá, pak se podívá takovým tím pohledem, že zas něco melu. No, je toho víc. Vlastně si říkám, že s takovouhle jsem to vydržela ještě dost dlouho. Jenže přesto všechno ho miluju, asi, nedovedu si představit, že bude s někým jinýmm. Ale určitě mu bude líp, když to konečně bude boubelka a bude se mu líbit....
Tak díky, že jste to dočetly, já tu mám v obýváku peřinu, že bud spát opět zde . A taková poslední kapka je, že už ani nebyl skoro žádný sex, protože jednak únava, ale opět - nelíbím se mu, občas jsem měla pocit, že se jako fakt přemáhá