Re: Ví váš manžel co a jak máte rády a orientuje se ve vaší domácnosti ?

Ad (ne)přizpůsobování se dítěti - ono to sem nepatří, ale když už to tu zaznělo:

Jsem (vážně nemocná) maminka hyperaktivního dítěte bez babiček a prakticky jsem na dceru od jejího narození sama. Na druhou stranu je to vymodlené dítě a další už jsem mít nemohla. Takže, ano, věnovala jsem se dceři od narození na 350% své kapacity (z větší části "nedobrovolně" ve smyslu, že jsem těžko mohla zamhouřit oka a riskovat, že průběžně bdící dítě si něco udělá a někdy i zbytečně na svůj úkor (jasně, mohla jsem ho třeba občas svázat a narvat do ohrádky a dát si v klidu kafe, ale prostě neměla jsem na to žaludek, a jinak by tam bez úrazu nevydrželo) - protože jsem prostě nechtěla být jako moji rodiče, kteří si děti pořídili jen proto, že se to "tak dělalo" a pak je ty děti svou existencí hrozně obtěžovaly.

Ale vyplatilo se mi to. Vychovala jsem postupně moudrou, šikovnou, samostatnou holčičku, která se umí v 9letech už za sebe postavit, zastat se, postarat se o sebe, obhájit své názory a postoje, zabaví se konečně už i sama složitými encyklopediemi a kreativními stavebnicemi. Vždycky potřebovala hodně pohybu, ale tím, že jsem ji místo „uklidňování“ trpělivě učila, jak bezpečně jezdit na kole/na bruslích/lézt na stromy/na horolezeckou cvičnou stěnu apod., vím, že prostě na to už ani sama nevleze bez helmy, chráničů, systému tří opěrných bodů“... a všechna „proč“ jsem jí vždy detailně a pravdivě odpovídala, takže dnes má ve škole náskok před spolužáky a hlavně má ke mně velkou důvěru (když ji naposledy zajímalo, jak přesně funguje sex, přišla s tím za mnou a úplně otevřeně jsme to probraly).

Samozřejmě, že jsem všechny své aktivity přizpůsobila tomu, že mám (hyperaktivní) dítě. Většinu aktivit jsem musela prostě zrušit. S dítětem šlo akorát lítat po lese, nic jiného ho nebavilo a na nic jiného se nedokázalo soustředit. Nikde nedokázalo být „hodné“, nevydrželo sedět ani po dobu Večerníčka. Návštěva, lékař,...naprostá katastrofa. Řešila jsem to tím, že co šlo, jsme vynechaly, co nešlo, tam jsem měla vždy v záloze jídlo, pití, různorodou zábavu. Doteďka když mám „hlídací týden“ (máme ji ve střídavce), tak se věnuju hlavně dceři (úkoly, učení, sport, zábava, hry). Kompenzuju si to ve „svých týdnech“. Nicméně, jakkoli jsem „ne zas tak mateřský typ“, pokud bych si měla vybrat mezi „mít dítě u sebe pořád a muset se mu věnovat“ nebo opakem, rozhodně bych bez váhání vybrala variantu a. Prostě jsem se před lety dobrovolně rozhodla mít dítě se vší zodpovědností, kterou to přináší, a tak to tak beru.

Na druhou stranu, dítě musí mít – a cítit – pevné hranice!!! Ví, že ji miluju a že bych za ni dejchala, ale taky ví, že NIKDY si u mě nic nevymůže vztekáním, kňouráním, že nesnáším lhaní a podvádění, protože když přijde s problémem nebo průšvihem, tak jí ho pomůžu vyřešit, aniž bych z toho dělala zbytečnou vědu (ani já přece nejsem dokonalá – proč bych to měla očekávat od malého dítěte?).

Tak takhle já chápu (ne)přizpůsobování se dítěti