Re: Manzel na me kricel kvuli tchanovcum

Jojo, mě taky zamrazilo. V TROCHU více soft variantě to znám, abych se poučila, musela jsem to prodělat dvakrát. Jednou ta jiná kultůra byla z Jihočeského kraje, podruhé z východního kraje Prahy. To si nevybereš.
Můj nynější manžel by něco takového neudělal a kdyby náhodou jo, kopne ho tchýně do holeně tak, aby přistál přede mnou.
Já zakladatelku chápu, dřevácké chování manžela při slavnosti je jedna věc (sama o sobě dost hrozná), to co následovalo je mimo měřítka.
Pořídit si s takovým mužem děti je zoufalství. Vpodstatě provinění na těch dětech. Narodí se do rodiny, kde máma ani táta nejsou na svém místě. Co nejdřív se poučí o více či méně skrývané a potlačované bolesti, násilí (to je jedno že verbálním), patologických vzorcích chování, skryté perverzi.
Zažila jsem tu zamilovanost, lhaní si do kapsy, že ON není jako oni (samozřejmě za jeho vydatného přesvědčování, že určitě, ale "holt je to matka"), že je jen slabý, nebo tak jemný milující syn... leda houby houbičky.
Pak jsem si uvědomila, že těmhle lidem bych musela dovolit vzít do rukou své dítě, skrze NĚHO by v něm kolovala jejich černá krev, že bych vytvořila pouto, kterým by bylo navždycky poznamenané. A bylo po zamilovanosti.
Možná to může někomu připadat moc dramatické, určitě jsou ženy, které považují za přijatené takhle žít. Já jsem zjistila, že pro mě je to nepřijatelné.
A teď mám najednou láskyplnou, vřelou rodinu, ve které mám sutečné zázemí, domov.
Takže bych doporučovala se s tím nesmiřovat, ani situaci neracionalizovat. Může být líp, když se tomu člověk dokáže otevřít. Ale je fakt, že to otevření bolí. Třeba jako trhání zubu, co jste si vlastní nedbalostí zničili. Nebo tak něco.