Mám to velmi podobné - zůstala jsem před necelými 3 lety sama se 3 dětmi (tenkrát 7 let a dvojčata 2,5 roku), našeho tatínka si "našla" vdaná kolegyně z práce s (tenkrát) ročním dítětem. (Ex)partner se ke mně okamžitě začal chovat skoro až s nenávistí

a to vlastně trvá doteď
Oni rozbili svoje rodiny, začali spolu okamžitě žít, mluvili hned o svatbě, o dalším - společném - dítěti (jak by bylo fajn pořídit tomu jejímu dítěti brášku nebo sestřičku

)
Svatbu měli v den 4. narozenin našich dvojčat, ona v tu dobu už těhotná. Mají teď 8-měsíčního syna.
JI jsem doteď nepřekonala (přijala jsem ji krátce předtím, než se to celé stalo, za kamarádku, věřila jsem jí, že k mému muži opravdu nepůjde, jak mi tvrdila, když jsem zjistila, o co jde a hlavně o koho), snažím se tomu nepodléhat, ale vím, že to ve mně stále je - obrovská bolest, křivda, nenávist vůči téhle osobě. To, že je týden co týden v kontaktu s mými dětmi (v našem původním bytě, ze kterého jsem kvůli ní utekla), mne někdy dokáže dohánět téměř k šílenství, když se tomu poddám... S kočárkem neopomene občas dojít s naším tatínkem až před ke mně před dům


Mám přítele, miluju ho, on miluje mne. Je to od té doby, co jsme spolu, o mnoho lepší, ale bohužel úplně dobré ne, přítel je té "dámy" bývalý manžel, takže ji "musím řešit" navíc ještě kvůli jejímu dítěti, které teď chodí pro změnu do mé nové rodiny (a což se zase mnoho nelíbí JÍ).
Zakladatelce moc držím palce

Moc mi pomohl taky psycholog a absolvování rodinných konstelací
