To je běžné, že žena kolem 25 až 30 let skutečně dospívá, nachází svou cestu, už ví, co ano a co ne.
Starší partner si už tou cestou prošel.
Na to celé není jiná rada, než se jako dítě přestat prostě chovat. Neboj se, i většina rodičů těžce nese osamostatňování svých dětí - začne to ve dvou letech, kdy dítě chce samo určit směr kam půjde, a je násilně přivedeno na tu, kterou vytyčila velká matka, když leze na okno, řebřík, stále ho někdo stahuje dolů

, když chce chodit samo do školy, aspoň do 10 let ho považujeme za miminko a vodíme za ruku atd.
Tím chci říct, že přijmout dospělost partnera či dítěte je těžké, pro některé doslova nemožné.
Najdi sebe sama, přestaň se chovat jako dítě (i ta věta ohledně odkladu dítěte, protože kamarádka/sestra to a ono... no a? Dospělost je i v tom, že se rozhoduju sama, dle sebe, svých možností, a neutíkám před ní, protože někomu jinému nevyšlo to či ono...), netrucuj a nekopej, buď jaká chceš být, a partner buď půjde s tebou, nebo taky ne.
Ani věkově rovnocenéé manželství nemusí vyjít, prostě lidi se někdy mylně domnívají, že láska je to, když se vzájemně koukáme do očí.
Ne. Je to o tom, že se koukáme stejným směrem.