Kde začíná domácí násilí?

Shodou okolností se mi o víkendu ozvala kámoška (spíš známá, moc se nevídáme, kdysi jsme spolu chodily do autoškoly, takže sem tam z "nostalgie" , jinak občas proběhne mail nebo sms nic moc osobního.)

Chtěla "něco probrat", děti na táboře, muž na služebce, tak jsme daly trochu a protože nejsme ani jedna zvyklé pít, tak po druhé decce kámoška povídá: "Furt chce, aby byla "pohoda", a já už bych ho za to zabila! "

No toto?
Abyste rozuměli, s mužem to neklapalo, byl takový trochu moc "užívatel života", nedávno odešel s blonďatou sekretářkou a známá 35let (není účelem příspěvku soudit, "proč manželství nevyšlo a proč si ho teda brala, když to o něm věděla" - no, v mládí ji to prostě imponovalo, že "takový" si vybral právě ji! , brali se mladí) se dvěma velmi mírnými puberťáky ve vlastní péči se přes internet zamilovala do "úžasného muže s velkým pochopením, ochraniteslkého, plánovacího, organizačního a rodinného typu", což jí připadalo po předchozí éře s mužem typu "carpe diem" jako záchranný kruh a tak se bez většího otálení provdala znova

Jojo, pár měsíců byla v 7. nebi , ale později to nenápadně začalo: "já budu o tebe pečovat" (míněno o tvé "blaho" a "duševní rozvoj") a ty za to - chci jen maličkost - budeš dělat to, co ti řeknu (že je pro tebe nejlepší).

Kámoška se vlastně chtěla zeptat, jestli není "divná", že jí to vlastně "vadí" - že ji dusí neustálá pozornost a přesně "nalajnovaný" život, povinnosti i zábava...když chtěla přece "muže pro rodinu".
Ale nejvíc že prý jí vadí a poslední dobou už pořádně vytáčí , jak on chce mít pořád doma "pohodu" - to znamená, když je doma (což naštěstí moc není, má náročnou manažerskou práci, hodně vydělává), musejí se všichni "vznášet", být potichu, vlastně mluvit nejlépe jen na vyzvání (a poté jen krátce a věcně) "a hlavně, to je nejstrašnější, se musíme všichni pořád , a to i když nás něco bolí, třeba mám MS, nebo mě bolí hlava, nebo mě seřval šéf, neexistuje, že bych si na něco mohla postěžovat, to mi hned vyčte, že jsem s ním jak v bavlnce a nemůžu pro něj zajistit ani trochu té "domácí pohody"?

Ten chlapík prý přitom, když je doma, se NEVYHÝBÁ domácím pracem, klidně uvaří nebo dojede nakoupit...ale prostě to jeho násilné "nechci vidět doma žádné problémy" je prostě na palici
Nevím, jestli kámoška přehání, ale já bych v takovém ovzduší asi a asi bych vzala brzy roha, materiální a jiné zabezpečení nezabezpečení.
Je fakt, že ona si ho nevzala pro peníze, má dobře placenou práci a otec na děti hodně přispívá.

Zkrátka, jak se vlastně POZNÁ, že něco původně dobrého (co je na tom špatného, mít doma pohodu, že?) začíná přesahovat míru a začíná to mít patologické rysy?