Děkuji všem za příspěvky a názory, trochu mě to uklidnilo...

sama se taky přikláním k tomu, že to je jen situací, která se jednotlivými stresujícími faktory sečetla a prostě to trošku "ruplo".
Dcerce dopřávám, jak to jde, docela jí chápu, já jsem taky tulící typ a od mala hodně introvert a citlivka, takže se docela dovedu do ní vžít, ale někdy to je těžký. Kromě toho, že i ostatní dvě děti chtějí pozornost, taky už bývám někdy unavená a s trpělivostí to je pak horší.
Jinak v noci spí v pokoji s bráškou (nejstarší dcerka má svůj koutek v jiném pokoji), včera večer jsem u ní chtěla být až dokud neusne, asi v půl dvanácté už konečně zabírala a najednou mi říká "už jdi, já už chci spinkat". Spaní se mnou jí nabízet moc nechci, mám strach, že se toho pak hodně chytne a "nepustí". Sama o to nepožádala, kdyby to vyžadovala, asi bych ustoupila...

Maargit, zdravím, díky za optání, dvojčátka naštěstí zatím rostou, tak snad to bude v pohodě. Jinak jak jsi se zmiňovala o manželovi, ten můj to ze začátku bral jako vymýšlení a fňukání a spíš dceru občas okřiknul, což mělo přesně efekt jako u vás (večerní scéna), ale teď už taky sám vidí, že to není nějaká denní epizoda, ale problém delšího rázu... Tak to chce taky řešit jinak.

Co se týče školky, je tam od jara přihlášená, ale vzhledem k tomu, že snad nebudu muset v lednu do práce díky dalšímu těhotenství, tak bude se mnou doma. Byli jsme se párkrát ve školce podívat, líbilo se jí tam, hrála si v pohodě, ale chodit tam "nebude" a hotovo, jak mi sdělila... Takže na školku teď vůbec nenarážím, nechávám to být, minimálně do ledna je klid, snad i pak bude vše OK a nastoupím na mateřskou...