Záviděla jsem té nepravé osobě

Asi před třemi týdny mi přinesla moje máma knížku, abych se pobavila. Žiju v malém městečku, jsem na mateřské s dvěma maličkými dětmi a do knihovny bych se dostávala obtížně. Říkala, že při čtení té knihy umřu smíchy. Ta kniha se jmenovala Jednou nohou v blázinci a byla od Simony Monyové.
Knihu jsem přečetla, opravdu málem umřela smíchy a také si přečetla na zadní straně obálky něco o autorce, byla tam také její fotka.
Tak trochu jsem zazáviděla, krásu autorky (přijde mi, že to byla neobyčejně krásná žena), slávu, úspěšnost, bohatství....prostě obyčejná sprostá lidská závist. Ale zase mi přišlo, že si to zaslouží, kniha byla vážně dobrá, moc mě pobavila. Pak jsem na všechno zapomněla a teď, po třech týdnech jsem se dozvěděla, že spisovatelka byla zavražděna.
Hloupý na tom je, že jsem jí záviděla tři týdny před její smrtí, kdy už na tom byla evidentně dost špatně. A já si myslela, že žije jako v bavlnce. Moc mě moje závist mrzí.
Jenom mě zaráží jedna věc. Jak jsem četla tu knihu Jednou nohou v blázinci, tak tam, jestli jsem to správně pochopila, popisovala seznámení se svým druhým manželem. Bylo to tak, že její synek často sedal do aut cizích lidí přímo na ulici, a jeden muž ho jakoby unesl a objel s ním blok, pak se vrátil a měl srandu z toho, že maminka šílí. Snad něco padlo o tom, že je hysterka. Pak se stal jejím mužem. Přišlo mi to od toho chlapa pěkně stupidní, co udělal.
Naivně jsem se domnívala, že krása žen je chrání před stupidním a násilným chováním mužů, že velmi krásným ženám nehrozí nebezpečí. Opravdu naivní.