No nevim presne co chces slyset (cist), on to kazdy ma trochu jinak. Ja tweda s tebou souhlasim v tom, ze nic se nema uspechat. Rozvedena jsem prakticky od narozeni prvni dcery, tj 7 let.
Zadnehpo chlapa uz jsem "na city" nechtela ani omylem. Sem tam kamarada, uzit si, nekho, kdo by detem obcas dovezl cokoladu a tvaril se jako "kamarad na kafe", co s nim delam az deti usnou je moje vec. Fungovalo to dlouho. Obcasne vztahy taky byly, rychly vzplnauti, a pak pad. Vetsinou se jednalo o pardenni zalezitosti, max na par tydnu. Nikdy mi to nevyslo. Ted lamu rekord, se soucasnym pritelem zitra oslavime tri mesice

, ale ovsem dokonale harmonickeho a idylickeho vztahu.



Jsme spolu od doby co jsme se poznali skoro porad, volne chvile dovolenou atd. Mame se radi. Moje deti ho berou jako strejdu, ktery je "nas"

Maji ho rady a on ma rad je. Cesticku k sobe si nasli sami vzajemne, nikoho jsem nikam netlacila. Mame kazdy svuj vlastni byt, coz je dobre, protoze na sobe nejsme jak rikam "zavisli prostorem" a vime, ze kdyz budem chtit, kdykoli sui kazdy muzem zalezt "do sveho" a jeden od druheho si odpocinout. Zatim jsme nemeli tu potrebu.

S tim bydlenim je to taky trochu tezsi. ON tu s nami oficialne nebydli, jako ze bychom rekli "tak deti a ode dneska s nami tu bude bydlet strejda".
Jen proste kazdy den prijede, deti se tesi, uz se ptaji. Nechala jsem tomu volny prubeh, zadne kategoricke oznameni.
Proste nam sem "zapadl" tak nejak prirozene.
DEj tomu cas, ono si to casem "sedne":

Hodne stesti
