Re: Kdo nám čtenářkám nahradí úžasnou Monyovou?

No, nedávno jsem začala s tímhle, ale to asi nebude přesně ono:

Dvě vypasené vši vší silou kopulují v zubech hustého hřebínku.
„To se mi snad jenom zdá! Ty už máš zase vši!“
Syn jen lhostejně pokrčí rameny.
„Říkala učitelka, že je mají třeťáci.“
Šetrný a stoprocentně účinný (neboť matka zavšiveného dítěte se i informací na příbalovém letáku chytá) šampon s tea tree olejem stojí skoro tři stovky.
„Co se dá dělat. Za ty tři kila jsi mohl mít malý Lego.“
Beru parazity mezi prsty. Původně jsem měla v plánu spláchnout je do záchoda a zajistit jim dramatickou smrt ve vodním víru, ale pak zaregistruji v koutku zorného pole akvárium. Zbylo nám doma po rakovi, kterého syn dostal před necelými dvěma lety k svátku. Rak se jmenoval Archimédes – „raci mi vždycky připadali tak trochu jako vědci“, ale co jsem mohla čekat, je to přece moje dítě – a před sedmi měsíci odešel do věčně mokrých lovišť. Zbylo po něm pár pavích oček, jejichž honem a konzumací si krátil čas, dokud ještě žil. Od jeho smrti jsem akvárium nečistila, jen občas někdo z uživatelů domácnosti přilije rybám čerstvou vodu. Pavích oček je v něm v tuto chvíli cirka padesát a musí být dávno z azbestu.
„Stáníku, pojď sem!“ zavolám na syna. „Schválně zkusíme, jestli rybičky žerou vši.“
Syn se přiklátí do kuchyně.
„Ty podle mě sežerou všechno.“
Chyba lávky.
Oba exempláře druhu Pediculus captis padají ke dnu jako zednické třísky, aniž by si jich kterákoli z ryb byť jen povšimla.
Pusťte mne ven! Dejte mi cokoli, z čeho lze uplácat hrad nebo iluzi nebo na co lze namalovat kosočtverec s čárkou uprostřed.
Strašně moc potřebuju žít. Osvobodit se. Dýchat a létat.
Prosím! Aspoň kousek papíru!
Syn nedávno nakreslil okvětními lístky zlatého deště na zeď vedle vietnamské večerky šibenici s viselcem. Vůbec ho nenapadlo, že by to mohlo být chápáno jako rasově motivovaný čin. Údajně nejdřív nakreslil jen čáru a pak mu to přišlo „takový nehotový“, tak přidal kopec s popravčím nástrojem.