Re: Jak usadit hubatého pána?

Ony jsou holky a holky, jedny přejdu s úsměvem, druhé mi ovšem mohou vyhnat obočí až do půli hlavy. Záleží, kdo to říká, při jaké příležitosti to říká, jakým tónem...

Šéfovi jsem zakázala "děvčátko", děsně se divil, ale přestal mi tak říkat. Navíc jsem mu na jeho dotaz, co je na děvčátku špatného (dyť je to v zásadě lichotka) vysvětlila, že oslovovat tak padesátileté kolegyně je žoviální a tudíž odpudivé. Nepochopil a mnoho "děvčátek" to špatně nese. Jeho škoda, že je za burana.

Jinak "holky" použil na jednom poměrně důležitém jednání kdysi jeden bodrý policista. Byly jsme tam tři ženy, všechny na vysokých pozicích, nejstarší bylo sedmdesát. Ta jen tak vzhlédla od papíru, pozvedla jedno obočí a naklonila hlavu. Pan polucista již do konce jednání nepromluvil Až mi bude sedmdesát, snad to budu taky umět On to fakt nemyslel zle, chtěl jen odlehčit atmosféru, ale součástí úsilí o odlehčení atmosféry má přirozeně být i cit pro to, jestli je to vhodné a jakým způsobem to udělat.

Pokud ke mně někdo mluví s despektem nebo s arogantní žoviálností, většinou "nechápu". Tj. v tomto modelovém případě bych se slušným a zdvořilým tónem bez nějaké jedovatosti otázala, koho má těma holkama na mysli. Když řekne "no vás a paní Vomáčkovou", tak si úlevně oddychnu a řeknu něco ve stylu "a tak, vy myslíte doktorku Vomáčkovou a mě, aha!, já že jste zmiňoval nějaké holky...". Klidně budu žít s tím, že jsem pro dotyčného namyšlená nána. Aspoň ví, že nemá náně stínit kruhy