Myslím na bývalého a nelíbí se mi to

Předem mého tématu se omlouvám za chyby, ale nejdou mi psát samostatně háčky a čárky, a taky za délku příspěvku..

S bývalým přítelem jsem se rozešla po šestiletém vztahu, který už řadu měsíců (možná i dva roky) nefungoval - pořád jsem mu dávala šance, aby do toho vztahu taky něco dával, nejen bral (ve spoustě ohledech). Strašnou dobu se nic nedělo, žádná změna ani zlepšení, tak jsem se jednoho dne sbalila a odešla. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala.

Asi za tři týdny po tomto rozchodu jsme se dali dohromady s mým současným přítelem. Je pravý opak bývalého - je , inteligentní, rád mi s čímkoliv pomáhá, dokáže se o mě postarat (= nečeká, že se budu starat jen já o něj), je s ním legrace... má prostě spoustu vlastností, pro které jsem se do něj zamilovala. Cítím se s ním skvěle, ani na minutu od rozchodu z bývalým by mě nenapadly myšlenky, že bych se k bývalému měla vrátit. Prostě ted je mi dobře, jsem štastná a spokojená.

Jen mě znepokojuje věc, kterou si začínám uvědomovat až ted, co jsem rok se současným přítelem. Na bývalého každý den myslím - ne, že bych přemýšlela nad tím, jak by mi bylo, kdybych s ním byla, takhle ne. Prostě mě napadají mimoděk vcelku nevinné věci, většinou třeba jedu v MHD, vidím venku něco, o čem jsme se s bývalým bavili, a napadne mě - aha, to by měl vidět, to by se mu líbilo, a podobně. Dřív jsem tomu nepřikládala důraz, protože dlouho po rozchodu jsme museli být v kontaktu kvůli vyřízení společných peněz, dluhů, majetku a hlavně jsem si říkala, je to prostě jen zvyk, byli jsme spolu dlouho, to přestane.

Navíc, po rozchodu se ke mě nezachoval hezky - rozšířil o mě hodně ošklivou pomluvu, takže se se mnou přestalo stýkat dost našich společných známých (a tím spíš jsem ráda, že s takovým člověkem už nejsem). Pak jsme spolu nějaký čas nekomunikovali, jen jsme se občas někde potkali (společné zájmy, navštěvujeme některé stejné podniky a tak). O prázdninách mi začal psát, jak se mám a jestli nechci jít na kafe. I jsem o tom přemýšlela (ze zvědavosti), ale stalo se zase něco, díky čemu mě přešla chut mít cokoliv s tím člověkem společnýho. Ne že bych ho nenáviděla, ale rozumově jsem dospěla k závěru, že je mi jedno, jak se má, co dělá a nedělá... nezajímá mě.

Já mám pocit, že veškeré záležitosti týkající se bývalého mám v sobě vyřešené, nepotřebuju ho, nestýská se mi po něm, miluju současného přítele a líbí se mi, jak ted žiju, že si konečně zase sebe dokážu vážit.

Tak mi, prosím, někdo vysvětlete - proč mi pořád straší v hlavě a proč si na něj každý den vzpomenu?