Re: Kdy vás naposledy rodiče rozplakali?

Štěpánko, snažím se s mámou nebýt o samotě, protože to je pro ni příležitost, po které chňapne jak pes po salámu. Ona není pořád taková, má i období normální, té původní mámy. Ale když ji posedne "zlý duch" (tím nevolám exorcistu, je to fakt peklo. A když má málo příležitostí, tak si troufne i v manželově přítomnosti, ale ten mě naštěstí dokáže v tom nejhorším ochránit. Já bych se jí nejraději vyhýbala takřka úplně, ale to bych bohužel neviděla tátu, vídám je teď jedině společně, jakožto synovy prarodiče. Před mateřskou jsem si občas našla příležitost, že jsem třeba za tátou zašla do práce a šli jsme spolu do menzy na oběd. Jenže teď to nejde. A tátu mám moc ráda. Mám vlastně ráda i mámu, ale spíš jako svou vzpomínku na ni, takovou, jaká byla dřív. Jenže občas už mi na ni síly nestačí, ve chvílích kdy jsem z nějakého důvodu oslabená. A toho ona využije, bohužel. Za běžných okolností jsem dost obrněná a zvládám, ale občas se najdou okamžiky, kdy ukážu slabinu - a to hned bodne.

Já vím, že ona je nešťastná, nespokojená se svým životem, jenže bohužel nevím, jak jí pomoci, protože ona si pomoc pro sebe představuje výhradně tak, že já se jí dám v plen a ona si pomučením mě pomůže od kusu svých vlastních trápení - která se jí samozřejmě potom zas vrátí, takhle to holt nefunguje. Snažila jsem ji přimět, aby zkusila odbornou pomoc - jenže to odmítá, protože to bere jako společenské stigma. Tak jsem ji zkoušela přemluvit, aby si promluvila s knězem, to nezní tak zle, ve smyslu "jsme magor pro psychouše", že. Taky bez úspěchu. Zkoušela jsem to přes tátu, aby pomohl jí a tím i mně. Ale on si taky nějak neví rady. Je to prostě na levačku, no.