Když charita netěší

Právě odešla paní z místní nemajetné a hlavně problémové rodiny. Chtěla nějaké peníze, oblečení a hračky pro děti na vánoce, poprosila mě o starší kočárek na nenarozené dítě. Neměla jsem jí sílu odmítnout, vše jsem jí našla a přidala 500 a nějaké cukroví. Jestli to zjistí chlap, tak se zbytečně pohádáme, na jejich dotování je alergický.

Stejně obchází i lidi ze vsi, ale co vím, tak ty jsou tvrdí a daj jen něco málo.

Rodina bydlí na sousední samotě v rozpadlé barabizně. Můj chlap se nad nimi před lety slitoval a naše firma provedla na baráku opravy, hrozilo už odebrání dětí. Rodina stále dluží peníze a nemá se k nějakému splácení. Bohužel si zvykli chodit k nám pro drobné dary, často posílají jen děti na jídlo - kdo by nenakrmil hladové děti. Děti mají 3 a další čekají. Rodinu živí občasné brigády, hlavně neumí hospodařit. Když už nějaké peníze dostanou nakoupí si hlouposti, peníze rozfrcaj a na dluhy nepomýšlí.

Můj chlap už je natolik naštvaný, že je rozhodnutý jejich dluh řešit soudní cestou a třeba i případnou exekucí. Možná má pravdu, v děcáku by měly děti větší šance. Nejde o peníze, ale o princip a zvyk.

CO byste dělali na mém místě, byli byste tvrďáci nebo byste dělali dobrý skutky?

Ještě perlička na konec. Paní si stěžovala na našeho psa. Prý ho mám zavírat, protože se ona i dětí k nám bojí chodit na naštěvu. Pokud to pomůže pořídím těch psů smečku.