Zdravím přítomné :) Je to půl roku, co jsem rozvedená, brzy to bude rok, co jsem opustila manžela. Prošla jsem si fází, kdy jsem byla až euforicky šťastná, že jsem konečně bez něj (naše manželství nebyla žádná sranda), potom zase chvíli období, jestli jsem udělala dobře, že jsem odešla (byla to přeci jen určitá "jistota" - že budeme mít kde bydlet a co jíst, taky jestli jsem udělala dobře skrze syna - je mu 11 a měnil bydliště i kamarády), potom období "randění" - kafíčka a tak a nakonec - natrefila jsem na partnera. Je milý, hodný, má to v hlavě srovnané, vydělává, jenže:
chce rodinu (své dítě). K mému se chová dobře, rozumějí si, ale chce i "své", což chápu.
chce svůj dům
No. Co tím vším chci říct. Absolutně se nedokážu srovnat s tím, že bych do svého života vpustila dalšího člověka. Máme se synem domeček, on pokojík nahoře, dole je obývákoložnice a velká kuchyně. Vzhledem k tomu, že přítel pracuje z domu, si nedovedu představit, jak by to mělo fungovat, abychom se nepozabíjeli, ptž mám extrémní potřebu určitého.. soukromí, řekněme. Prostě svoje místečko.
Mohlo by to dopadnout i tak, že koupí dům, ale chce ho v místě svého rodiště, což je Vysočina, a pro mě nepředstavitelné. Jsem člověk, který miluje teplo, slunce (jižní Morava), léto trávím u vody a deště, chladno a plískanice si prostě představit nedovedu. Navíc i to, že by to byl "jeho" dům, mě trošku děsí.
Ale to jsou jen úhybné řeči. Mám prostě strach z toho, pustit si do života dalšího člověka.
Absolutně netuším, jakou radu očekávám, jen jsem to asi potřebovala napsat. Děkuji
