Re: Co se dělo v USA v 50. letech?

Zřejmě to musel být teror hrozný. Tak hrozný, že britský filosof Bertrand Russell řekl: „každý, kdo byl v tu dobu chycen, jak čte Thomase Jeffersona, šel do vězení.“ Americký publicista Robert Hutchins napsal: „pro Američany bylo rizikem dávat peníze Harvardské univerzitě.“ Deník britské Labour Party „Daily Herold“ uvedl, že „McCarthy pronásledoval lidi, jejichž jediným zločinem byla láska ke svobodě myšlení.“ A když v květnu 1957 McCarthy zemřel, noviny britské Liberální strany „News Chronicle“ napsaly: „Amerika se stala čistší jeho pádem, a čistší jeho smrtí.“

Jednu věc lze o McCarthym říci: vzbuzoval strašnou nenávist. Tak strašnou, že dodnes je slovo „mccarthismus“ synonymem honů na čarodějnice a pálení knih. Je ekvivalentem slova „fašismus“. Přitom výraz „leninismus“ tak negativní konotace ani zdaleka nevzbuzuje – přesto, že kvůli aktivitám senátora McCarthyho nejenže jediný člověk nebyl popraven, nýbrž ani jeden nebyl zavřen do vězení; zatímco Lenin a jeho režim desetitisíce lidí popravili, statisíce uvěznili a miliony nechali umřít bídnou smrtí zimou a hladem! Ano, v důsledku mccarthismu několik lidí přišlo kvůli svým názorům o zaměstnání – ale včetně stoupenců McCarthyho po jeho pádu v roku 1954!

Kdo tedy byl Joseph R. McCarthy (14.11.1908 - 2.5.1957)? Démon, anebo oběť hysterické pomlouvační kampaně? V roce 1946 byl zvolen republikánským senátorem Spojených státu za stát Wisconsin. V únoru 1950 na mítinku ve městě Wheeling, stát Západní Virgínie, oznámil, že má v ruce seznam komunistů, jež pracují na Ministerstvu zahraničí, přičemž Trumanova vláda je tam trpí a ignoruje bezpečnostní riziko, jež představují. Vzápětí se McCarthy stal předsedou senátního podvýboru, jenž měl komunisty ve státní zprávě vyšetřovat. A zde došlo ke sporu mezi levicí a pravicí, kolem něhož dodnes panuje zmatek. Abychom ho vyjasnili, musíme si uvědomit, že spor o mccarthismus se nejednal otázky jedné, nýbrž otázek dvou.

Tou první byla otázka, zda měl senátor McCarthy dostatečné důkazy pro svá obvinění mnohých lidí, že jsou komunisty a přímo agenty Sovětů. Odpovědí je, že tyto důkazy neměl. Tedy ti, kdo pod kritikou mccarthismu rozuměli kritiku obviňování bez důkazů, měli pravdu. Je však nutno podotknout, že nyní, po otevření sovětských archivů, se potvrdilo, že naprostá většina lidí, které McCarthy obvinil z komunismu a špionáže pro SSSR, skutečně komunisty a sovětskými agenty byla.

Tou druhou byla otázka, zda ve 40. a 50. letech v Americe opravdu docházelo ke komunistické konspiraci, infiltraci státní správy a subverzi – jak tvrdil McCarthy –, anebo nikoli. A zda má svobodná země právo vyhledávat ve svém státním aparátu a propouštět stoupence totalitních názorů, jejichž cílem je zničení všech svobod všech občanů a nastolení krutovlády Lavrentije Beriji, jejich pána, a Josifa Stalina, jejich boha, nad světem. V tom měl senátor McCarthy pravdu a jeho kritici se mýlili.


McCarthy byl člověkem, který nezodpovědně zastával kauzu, jež byla ve své podstatě spravedlivá a správná. Levice neměla nic proti tomu, když byli ze státní správy vyhazováni nacisté a jejich sympatizanti; řvala však o porušování občanských práv, když byl tentýž princip vztažen i na komunisty. Jinými slovy, poskoky Beriji a Stalina považovala za legitimní proud v názorovém spektru svobodné země. McCarthy se tedy nemýlil, že stalinisté jsou víceméně totéž jako nacisté, a tedy levice, která tuto pravdu nevidí, není způsobilá vládnout svobodným občanům ve svobodné republice, neboť není schopna ochránit jejich svobodu před totalitáři. Na druhé straně vady jeho osobního charakteru – obviňování bez důkazů, alkoholismus, nekritické podlehnutí vlivu jeho hlavního poradce, Roye Cohna, jenž ho nakonec přivedl k sebevražednému konfliktu s armádou – dodávaly legitimitu jeho pomýleným odpůrcům, a na dlouhou dobu tak zdiskreditovaly ušlechtilou věc antikomunismu. Přitom antikomunismus jakožto antitotalitarismus byl zápasem za lidskou svobodu proti rudé tyranii, jež držela v okovech miliardy obyvatel této planety.

Mimochodem, o funkci hlavního McCarthyho poradce hodně stál Robert Kennedy, později ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra, prezidenta Johna F. Kennedyho (1961-63), a demokratický senátor za stát New York (1964-68); v 50. letech všichni Kennedyové podporovali McCarthyho. Kdyby to místo dostal Bobby Kennedy a nikoli Roy Cohn, McCarthy a jeho reputace by asi dopadli mnohem lépe.

McCarthy trval na tom, že lidé, kteří v 30. letech byli komunisty a v 50. letech pracovali v západních vládách, představovali bezpečnostní riziko. To levice popírala, a v tomto měl McCarthy pravdu – jak se nakonec definitivně prokázalo v Británii v 60. letech, kdy Kim Philby a jeho další kolegové v britské Secret Intelligence Service – všichni synkové z dobrých aristokratických a buržoazních rodin, všichni absolventi Cambridge University, a všichni komunisté z 30. let – byli odhaleni jako sovětští špioni, odpovědní za vydání stovek bojovníků za svobodu katanům z Lubjanky. McCarthy byl tak ve svých záměrech – i když ne nutně prostředcích - posmrtně rehabilitován pro každého, kdo není intelektuálně hluchý a morálně slepý.


Na závěr dva komentáře k této snad nejkontroverznější postavě 20. století - Ivan Mašek, před listopadem 1989 antikomunistický disident a vězeň svědomí, v letech 1994-97 předseda poslaneckého klubu ODA: „Kdyby McCarthy nežil, my bychom dnes nebyli svobodní.“ Richard Nixon, viceprezident USA v letech 1953-61 a prezident USA v letech 1969-74, řekl poté, co McCarthy napadl armádu USA: „Když jde někdo střílet krysy, měl by střílet přesně, neboť v opačném případě může trefit do nohy někoho, kdo rovněž hodlá střílet krysy.“ To byla největší chyba McCarthyho: nestačil na odpovědnou práci, kterou správně – na rozdíl od svých neodpovědných a hysterických kritiků – identifikoval jakožto potřebnou, ušlechtilou a ctihodnou.