Re: Proč nás tak vytáčejí opačné názory?

Uvedu příklad:

Včera jsem se stala svědkem situace, kdy se na parkovišti (lehce!) bránil nasednutí do dětské autosedačky chlapeček tak 3-4letý a tatínek (inteligentně a sociálně vypadající) okamžitě prohlásil „No tak ne, Pepíčku, samozřejmě že NEMUSÍŠ, jen si tak sedneš dozadu...“, na což Pepíček znovu zakvílel...a tak tatínek dodal „No tak jo, tak si sedneš DOPŘEDU, jako když jsme jeli sem...“

Nezasáhla jsem, nekomentovala jsem to, nebyla jsem za chytrou ani za „matku“, protože události posledních dní mi jasně ukazují, že NENÍ MOJE CESTA řešit „ostatní“.
A proto nechci řešit „(ne)správnost“ chování toho tatínka ani „jak jsem si mohla dovolit nezasáhnout“, ale přemýšlím, proč MNĚ taková věc vnitřně VADÍ? Proč mi vadí, že se možná někde na silnici něčí lhostejností nebo nechutí být „za přísného rodiče“ roztříská CIZÍ dítě? Vycházím z hypotézy, že všechno, na co vzrušeně reagujeme, v nás ve skutečnosti otevírá něco „našeho“, zejména pak „nezpracovaného“ až „skříňově kostlivčího“. (Protože sama jsem za své jediné dítě zaplatila vysokou cenu a další už mít nemůžu, tak mi vadí, že jiný se životy svých dětí „nakládá marnotratně“? Protože si tím „kompenzuju“, že o mě jako dítě se nikdo nebál a nikomu jsem za starost nestála, tak já se bojím „nadměrně“? Protože...proč?)