Mám ukončit skomírající kojení, i když vnitřně nechci?

Podobná diskuze tady už byla, ale položím otázku trochu jinak. Z osobních důvodů mi teď babička na dva měsíce pečuje o ročního syna. Jsem s ním max. tři hodiny denně, takže je teď místo prsa na lahvi a Nutrilonu. Kojení mi vychází jen jednou denně. V noci ho babi naučila spát celou noc, takže ani v noci nekojím.

A synek už najednou nemá potřebu se kojit, nedere se mi pod tričko. Když ho přiložím, tak se napije dost, ale není v tom ta "vášeň", je to takové pocumlání bez velkého nadšení. Je mi to líto, je to moje poslední dítě, a já na odstavení nejsem ještě připravená, i když synek už očividně ano.

Mám teď dilema, zda to udržovat v takovém nanicovatém polo-kojení, nebo zamáčknout slzu a skončit to. Vím, že rok kojení je fajn, co by za to daly jiné mámy. A jiné mi zas napíšou, ať jsem ráda, že nebudu mít tříletého zavisláka. Řeším možná kraviny, ale nějak mám problém vydýchat, že mi tím definitivně a navždy končí období intenzivního intimního sepětí s dítětem, a že ten konec přišel pro mě předčasně (i když jsem s tím musela počítat).

To mě přivádí na obecný dotaz do pléna, jestli se s ukončením kojení řídit jen dítětem, nebo brát ohledy i na psychiku mámy. Kdybyste byly na mém místě, skončily byste to hned, nebo byste to ještě chvíli uměle protahovaly, až s tím koncem budete v pohodě i vy?