Poznáte, když vás někdo nemusí?

Když jsem byla mladší, tak jsem si logicky (?) myslela, že když já mám někoho ráda, tak on má rád mě a naopak. Jako větší už vím, že to až tak docela neplatí, že existujou slušnostní vztahy (druhý je natolik vychovaný, že se mnou vychází, i když mu lezu na nervy), prospěchářské vztahy (druhý se mnou vychází, protože se mu to vyplácí nebo naopak, protože se bojí konfrontace) a spousta dalších variant. Časem už to umím aspoň trochu poznat (ale stále se řídím takovým tím, že mi "něco" na tom člověku nesedí a pak mu nevěřím). Podle čeho poznáte, že druhý je k Vám upřímný, že projevuje právě to, co cítí? Třeba u šéfa cítím, že by mě poslal do oněch míst, kdyby mě nepotřeboval. I když mluví ve vší slušnosti, tak z něj přímo čiší, že mě vyloženě nesnese. Znáte taky někoho takového, že se na Vás usmívá a přitom kdyby měl tu kouzelnou moc, tak Vás nechá zmizet?