Re: společnost v antickém Řecku

Sparta – nejmocnější stát Řecka


Na Peloponésu byl nejprve dlouhou dobu vůdčím státem Argos. Jeho soupeř – Sparta – se však po dobytí Messénie ve dvou rozhořčených válkách v průběhu 8. a 7. století př. n. l. stala vedoucí mocností poloostrova a celého Řecka. Sparta (nebo také Lakedaimón) byla aristokratickým státem na jihu Peloponéského poloostrova v čele se dvěma králi. Základem spartského státu byla ústava vytvořená polomytickým Lykúrgem, podle níž se celá spartská společnost řídila přísnou vojenskou organizací, což ze Sparty učinilo největší vojenskou moc v Řecku. Svoje postavení vedoucí mocnosti v Řecku stvrdila Sparta někdy kolem roku 550 př. n. l. vytvořením peloponéského spolku, jenž pod vedením Sparty sdružoval většinu řeckých obcí pevninského Řecka.

Spartské vojsko bylo tvořeno těžkooděnými pěšáky – hoplíty. Společnost se členila do tří vrstev: postavení plnoprávných občanů zaujímali spartiaté, jejichž počet byl ale velmi malý (v klasické době snad kolem devíti až desíti tisíc), přičemž vlivem neustálých válek trvale klesal. Svobodní občané bez politických práv se nazývali perioikové. Ti se věnovali především obchodu a řemeslům, kterými spartiaté opovrhovali. Nejnižší vrstvu tvořili heilóti, kteří byli potomky původního podrobeného obyvatelstva a měli postavení státních otroků bez jakýchkoli práv. Vzhledem ke svému relativně nízkému počtu oproti ostatní podmaněné populaci podnikali spartiaté vůči heilótům tzv. krypteie – výpravy za účelem masakrování otroků. Sparťané tak omezovali riziko jejich povstání.

Třebaže králové stáli v čele společnosti, s výjimkou válečných tažení jim nepříslušela nijak zvlášť veliká moc. Úkolem dohlížet na krále byla pověřena pětičlenná rada eforů (dozorců), každoročně volená shromážděním všech plnoprávných občanů (apella). Posledním důležitým orgánem byla gerúsia – sbor 28 stařešinů (gerontů), jehož zasedání se zúčastňovali i oba králové. Byl volený apellou z řad členů aristokracie, kteří dosáhli nejméně 60 let. Lidový sněm pak rozhodnutí sboru starších schválil nebo zamítnul, nesměl jej však měnit.