Rozdíly mezi dětnými a bezdětnými kamarády

Většina našich kamarádů děti už má, několik ale ještě ne. A já si někdy říkám, jestli jsem vlastně normální, protože mám pocit, že mě vyčerpává dlouhodobější setkání jak s dětnými, tak s těmi, co děti ještě nemají. U těch s dětmi jsem po chvilce unavená právě z těch dětí, pokud se jich sejde trochu víc, (i když zase na druhou stranu je fakt, že od těch svých mám tak na chvilku klid, protože se zabaví, to je zase bonus)u těch bez dětí mě zase unavuje to, že oni ještě příliš nechápou, co vlastně ta péče o děti obnáší a předpokládájí, že setkání budou probíhat podobně jako za bezdětných let...samozřejmě ne do barů, to zase jako chápou, ale do města na nákupy, zajít si na oběd do restaurace, zajet se někam podívat, večer posedět u vína...samozřejmě že většina věcí s dětmi dělat lze, ale nákupy například jsou s dětmi stres, oběd v restauraci si s nimi moc neužiju, no, výlet se dá, samozřejmě v rámci možností, ale je třeba to malinko těm potomkům přizpůsobit a večerní posezení se nemůže táhnout přes půlnoc, když mě děti ráno v půl sedmé vzbudí, že. Kdybych mohla taky vyspávat do desíti, bylo by to jiné. Ach jo, já vlastně nehledám žádnou radu, ani vyjádření ve smyslu, že je třeba se s těmi bezdětnými lépe domluvit, jaké aktivity jsou v našich možnostech - vždycky se samozřejmě nějak nakonec domluvíme. Jen si tak říkám, jestli nejsem trochu protivná baba a obávám se, abych se nestala jednou nesnesitelnou, když jsem předem unavená z představy setkání jak s dětnými, tak bezdětnými....Máte to někdo podobně? Berte to prosím jako trochu odlehčené téma, nevidím v tom žádné neřešitelné drama, jen je to moje drobné zamyšlení...