Jak moc je nutné před dětmi ovládat emoce?

Tak jsem to opět nezvládla a pohádala se s (skoro ex)manželem, se kterým jsme už dva měsíce "od sebe". Děti máme ve střídavé péči.
Hádka spočívala v tom, že manžel mi volal, že objednal mladšího do logopedické poradny a jediný termín mu nabídli v den, kdy mám děti já, ale jsem dopoledne pochopitelně v práci. Pro něj je automatické, že mi na to dá šéf volno, ale to já nechci. Už takhle jsem já ta, která má kvůli dětem pořád nějaké extrabuřty, navíc dělám na směny, takže doktory a vše podobné můžu zařídit při odpolední. Bojím se zadělat si v práci na komplikace, nepřijde mi to fér vůči kolegyním, prostě mám o práci strach. Další termín je prý možná až po prázdninách. Když jsem řekla, že si volno brát nechci, pochopitelně jsme se pohádali, mimo jin mi řekl, že "jsem si to měla rozmyslet" - myšleno ten rozchod, protože s ním jsem nemusela ani chodit do práce, když bych nechtěla (no, já chtěla a i to byl jeden z ůvodů rozchodu)
Jenže po tom telefonátu jsem se rozbrečela před starším synem (9r.) a to mě mrzí, jenže část toho stejně slyšel a mě to prostě vzalo. Jen jsem mu řekla, že je mi líto, že se s tátou hádáme a že táta nechápe moje důvody, proč si nechci brát volno.
Je to blbě ventilovat před dětmi takovéhle věci? Měla jsem se líp ovládnout?
A ještě: je to fakt tak nepochopitelný, že si to volno nechci vzít? Syn má ještě rok času do školní docházky, nepřijde mi, že by jeho Ř bylo tak akutní problém.