Re: Jak vznikají přátelství?

Já hledám a někdy i nacházím kamarád(k)y všude a pořád. Jde mi to obtížně, lidem jsem nesympatická, nemají chuť ani začít se se mnou bavit, já nemám odvahu je oslovovat....

Každého o trochu lepšího známého, natož kamaráda si hodně vážím a snažím se udržovat kntakt, což občas vede k opačnému efektu, zeména když se vztah ukáže nevyrovnaný, tedy že já toho druhého potřebuju víc než on mě....

Některé vztahy jsou hodně pevné a trvají desítky let (ten nejdelší už bude mít 30 let), jiné jsou volnější....mám kamarádky, se kterými se vídám poměrně často a jiné, se kterými skoro vůbec....s některými řeším vše, s jinými jen něco a to prostě proto, že každá z nich přišla v jiném období mého života a i když se známe roky, tak třeba o mém dětství toho moc neví, protože sná jen to, na co někdy přišla řeč....

Nejvíc kamarádek mám z netu (konkrétně z rodina.cz) a i když nepatří mezi mé největší kamarádky, tak některé ty vztahy už jsou poměrně pevné, řekněme minimálně natolik, abychom se navštěvovaly a měly potřebu se vídat a být v kontaktu i přes telefon, mail nebo FB.....

Vím, že jsem introvert (prostě proto, že jsem hodně vyhraněný melancholik), ale mé chování je extrovertní....mám velkou potřebu nebýt sama, mít kolem sebe lidi, povídat, udržovat vztahy....Introvert jsem, protože vše, co prožívám, tak prožívám v sobě, city a pocity mnou zmítají a odráží se v mé chování. A teprve když pocity opadnou a nastoupí rozum, mám potřebu to, co jsem prožila a procítila, sdílet, s někým probrat...ve chvíli, kdy jsem zmítána emocemi, potřebuju být sama, takže nechodím brečet na rameno, nenadávám ani do ničeho nekopu, když mám vztek, nelíbám ani neobjímám, když cítím lásku a nekřičím nadšením, když se tetelím radostí....ale pak....pak mám neodbytnou touhu o tom všem (každému jednotlivě) říct....