Co dělat a co nedělat v přátelství?

Měla jsem dva skvělé kamarády. Mladou svobodnou a bezdětnou ženu podobného věku a mladého ženatého bezdětného muže o pár let staršího (navzájem se neznali). Oba jsem znala spoustu let - skoro deset let. Byli jsme si velmi blízcí, brala jsem je téměř jako sourozence. Navzájem jsme si radili, svěřovali se, pomáhali si. Jenže pak se všechno pokazilo... Kamarádka mi zničehonic ublížila a když jsem jí dala najevo, že mě to mrzí, přestala jsem pro ni existovat - v době, kdy jsem ji nejvíce potřebovala. Podobně kamarád. Dostal se do velkých problémů (rozvod a další). Skoro všichni ho opustili, byla jsem jedna z posledních, kdo se na něj nevykašlal. Snažila jsem se ho podpořit a pomoct. Žádal ale ode mě pomoc způsobem, který zcela odmítal můj manžel (právem) a já také. Snažila jsem se mu pomoci, jak jsem jen mohla, ale takhle se mu to nelíbilo a přestal se mnou komunikovat. Myslela jsem, že čas vše změní, bohužel tento kamarád se stal mojí noční můrou. Začal mě pronásledovat, vyhrožovat, nadávat, psal mi vulgární sms, maily, dokonce mě začal vydírat (sice takovou hloupostí, ale stejně to bolelo). Tohle trvalo velmi dlouho. Zřejmě až pohrůžka policií zabrala...
Dodnes nechápu, jak se tyhle pěkné vztahy mohly ztratit a takhle hrozivě proměnit... Přemýšlím, zda to vůbec byly zdravé vztahy... Co všechno mají blízcí přátelé právo žádat? Neměla jsem kamarádce říkat, že mi ublížila? Měla jsem kamarádovi vyhovět i přes své zásady? To bych nedokázala... Existují ještě přátelé, kteří se neurazí kvůli upřímné větě, nebo kvůli tomu, že kvůli nim nemůžete porušit své zásady a přání svého partnera?