Velmi rychle citově vzplanu

Tento problém mám už vlastně asi odjakživa. Lidé se chovají ve vztazích různě, já bohužel vždy velmi rychle vzplanu a všechno dost prožívám. Připadám si jako malé dítě. Měla jsem o prázdninách ctitele, velmi milého a sympatického muže, randili jsme spolu ale v takovém tom přátelském duchu. sice to mezi náma jiskřilo, ale nic mezi náma nebylo. v našem případě by to mohl být max. flirt, protože v reálném životě nás dělila velká vzdálenost. Když jsme se každý vrátil domů, nemohla jsem ho dostat z hlavy, pořád jsem na něj myslela a pociťovala takové ty stavy zamilovanosti. Samozřejmě to s odstupem času vyprchalo, ale trvalo to celkem dlouho. Kdybych za půl roku potkala jiného muže, který by mě něčím okouzlil, tak bych se asi opět dostala do podobného stavu. Je tohle normální u dospělé ženy? Pozitivní je snad jen to, že všechny tyhle pocity se odehrávají jen v mé mysli, nikde je neventiluju /jen dnes tady:o)/ a rozhodně neovlivňují můj život v tom, že bych páchala nějaké unáhlené činy. Jsem v životě celkem dost praktická a řídím se rozumem, byť srdce říká něco jiného. Dejme tomu, že ty pocity pak řeším sama v sobě, navenek to můj život ale neovlivní. Připadám si jako magor v tom smyslu, že žádná normální dospělá žena to přece takhle nemůže mít. Na mou obhajobu snad jen to, že se mi toto nestává s jakýmkoli mužem, tj. nějací hajzlíci nebo frajírci mě nechávají v klidu, tohle se týká takových těch "normálních", kteří člověka zaujmou, že by si je uměl představit dejme tomu jako svého partnera.