Zážitek na pohotovosti

Moje dvouletá dcera předevčírem na procházce upadla na cestě, bylo 11 dopoledne. Začala hrozně plakat, ukazovala si na pipinku. Zkontrolovala jsem, že ji nebodla včela, nevěděla jsem, co se stalo. Uklidnila se, šly jsme domů. Doma se marně snažila vyčůrat, vždy začala plakat, že to bolí. Všimla jsem si, že má na kalhotkách pár kapek krve. Prohlédla jsem ji, žádné poranění jsem nenašla. Uložila jsem ji k polednímu spánku, odpoledne se vše opakovalo - nemohla čůrat, bolí to. Rozhodla jsem se jet s ní na pohotovost. Lékařka se i přes můj popis domnívala, že to bude zánět močových cest a pád že s tím nesouvisí. Pak zase, že nečůrá, protože málo pila ... Snažila jsem se vysvětlit, že pro dceru potřebuji něco, co by jí zevně znecitlivělo (zřejmě skryté) poranění, aby se mohla bez bolesti vyčůrat. Lékařka mě poslala na chirurgickou ambulanci, ať se na ni ještě podívají. Podívali se, nabídli cévkování, to jsem odmítla, pokrčili rameny. Opakovala jsem, že je třeba snížit citlivost rány. Poslali mě na gynekologii. Tam jsem čekala na lékaře, docela dlouho. Celou dobu mého pobytu v nemocnici dcera nárazově plakala a naříkala, že chce čůrat, ale ne ne, bolí. Když gynekolog přišel, oznámil mi, že jde k porodu. Mám 30 minut počkat, nebo jít na dětské oddělení. Sebrala jsem se a jela domů. Mezitím, co jsme prošly třemi odděleními, mi totiž i zavřeli lékárnu, kde bych možná sehnala třeba nějakou sedací koupel. Domů jsem dorazila rozžhavená doběla. Systém v nemocnici fungoval perfektně, vidělo nás x lékařů, zřejmě nikdo nepochybil v postupu(?). Ale nám se nedostalo pomoci, špacírovaly jsme sem a tam, mému celkem jednoduchému požadavku, který bylo možno vyřídit během 5 minut (a stihla bych tu lékárnu), nikdo nevěnoval pozornost. Ztratily jsme čas, 90 korun, posbíraly nemocniční bacily na třech odděleních. Příště snad raději rovnou zemřít doma, než tohle.