Re: Asketický život mi přestal vyhovovat, ale nechci být za rozmachanou

Asparágusko, já jsem něco podobného prožila ve vztahu taky. Seznámila jsem se s přítelem v mých šestnácti. Byl taky hodně alternativní, ekologicky zaměřený, uvažování, životní styl úplně jiný než u nás doma a taky dost dominantní a měl ve spoustě věcech jasno. A mně to tolik imponovalo, chtěla jsem taky tak žít, tak myslet, taková být, protože mi připadalo, že je to to pravé. Po sedmi letech jsem ale cítila pořád že jsem v nějakém vleku, že nežiju svůj život, ale něčí jiný, který se mi tolik líbí, ale nejsem schopná na něj dosáhnout. frustrovalo mně, že nedokážu být štastná, vždyť se tak snažím a vím, že jdu tou pravou cestou. Přesně pocity viny, že ve mně není všechno tak jasný a čistý, že občas hřeším myšlenkama pobčas skutky. Dneska už se tomu směju, ale taky jsme chodili ekologicky, přírodně oblíkaní a chodili pěšky nebo jezdili hromadnou. A ve mně se bilo, že se mi tak prostopášně líbí si občas vzít na sebe hezký moderní hadry, namalovat se, jít na diskotéku nebo se nechat svézt autem. No taková schiza trošku. Nevěděla jsem, co jsem vlastně zač. Furt jsem to řešila, nebyla štastná. "Naštěstí"mne byl jednou nevěrný ( a ještě s takovou konzumní! ) a hned mi to čestně oznámil. Všechno se mi v tu chvíli sesypalo, protože on žil přece tu pravdu, tu správnou cestu. Ještě jsem s ním nějaký čas byla, protože jeden úlet nezničí všechno to krásný blablabla a společně to "překonáme". Ale já už pak šla víc a víc po tom, co mi dělá dobře, třebaže zezačátku možná i trochu z trucu, ale hlavně jsem si už začala odpouštět svoje různý nedokonalosti a mít se ráda i s nimi. A jednou si řekla, že musím zkusit žít bez něj, sama za sebe i kdyby mne to mělo zničit. Přesně si to pamatuju, že jsem měla šílený strach, že to bude naprostý konec, že mne to zničí bez něj. Absťák byl fakt hroznej, skončila jsem i u psychiatra s depresí, motala jsem se půl roku v pekle,vrátila se k němu, ale už to nebylo ono. Ale pak jsem se najednou postupně jakoby znovu narodila. Nová práce, noví známí, kamarádi, zážitky, každý člověk mi dal něco nového. Ten vztah nebyl zdravý, byl nenormální, závislý. Neříkám, že teď žiju dobře, ale žiju svůj život a vím to.
Mmch expřítel se rozvádí, nechápe proč jeho žena už s ním nechce být. Ona říká, že ji dusí, že nemůže být svá, žít podle svého. On tomu nerozumí. Průšvih, že u nich jsou už dvě děti a ona na to přišla až teď. On není špatný člověk, ale potřebuje vedle sebe někoho, koho bude jakoby vést,být příkladem, ano mentorovat. Když jsem od něj odcházela, byla jsem rozhodnutá, že až se ze mne konečně stane "osobnost", že se k němu třeba vrátím jako rovnocenná bytost. Jenže, když jsem tu svou osobnost našla, zjistila jsem, že s ním už být nechci, protože nerada ve vztahu bojuju o cokoli natož o pozice a nechat se mentorovat, z toho jsem už taky vyrostla.Tak ti přeju hodně síly, protože ji budeš potřebovat. Což je ale docela škoda.