Kariéra nebo rodina - odejít do zahraničí na doktorát nebo ne?

Mám dilema a ráda bych si k němu vyslechla názory ostatních, třeba se obohatím o nějaký nový pohled.

Studuju fyziku v Brně, letos končím magistra. Škola mi vždycky šla, premiantka, víceletej gymp, vyznamenání, na gymplu spousta věcí mimo kurikulum, fyzikální a matematické olympiády, soustředění a tak. Bez problému na vysokou školu, dobrej prospěch, skvěle hodnocená bakalářka, dokonce máme v odborném zahraničním čase přijatý článek (impaktovaný, pro znalé ) - psalo nás ho víc, nicméně jsem první autor, pro člověka, který ještě není ani Mgr., je to fakt neobvyklé. Od cca poloviny gymplu jsem chtěla dělat vědu. Jednoduché, prosté, nekomplikované.

A teď co je za problém: už rok nemám žádné výsledky, deptá mě to, nebaví mě to, laborka jako celek obecně nefunguje, věčně tu nikdo není, plácám se v tom, sama, nebaví mě to, unavuje, nechci to dělat, leze mi to krkem. Už před cca půl rokem jsem se rozhodla, že s fyzikou končím, resp. kašlu na vědu, půjdu dělat fyzikářku na gympl.

Navíc, vždycky jsem byla chytrá, nikoli hezká. Muži mě nikdy moc nechtěli... prostě nechtěli. Za kamarádku, to jo, ale jinak ne. Mám teď svůj první vztah (ehm, jsem zpožděná, vím to) - řekněme, že chodím s Frantou. Frantu mám moc ráda, chci s ním zůstat, bavili jsme se o dětech atd. Plán zní, že dodělám školu a pak půjdu učit, chceme mít brzo děti, Franta je o dost starší, tak ať nemají místo tatínka dědečka. Mám chlapa, jakého jsem chtěla, snadnou únikovou cestu z vědy, ve které jsem se - po nástupu do laboratoře, když to začala být práce a ne jenom hraní - ukázala být zřejmě beznadějným břídilem. Sice jsem selhala, nebudu nikdy více slavnou fyzičkou, ale nakonec to dopadlo celkem fajn.

Nicméně, mě to furt vrtá hlavou. Není to brzo, vzdát se věcí, co jsem chtěla, mít děti, bejt blbou učitelkou (já to tak nemyslím, samozřejmě ), není to... prostě škoda?

Druhá možnost totiž je jít dělat doktorát, což ovšem znamená odejít do ciziny (u nás ho dělat nechci, důvody jsou komplikované) a pár let tam žít... možná napořád. To znamená konec mého současného vztahu, o který fakt nechci přijít (Franta se mnou nepůjde, opět, důvody jsou komplikované) - a my jsme si už tak hezky vymysleli tu rodinu, co budeme mít...a já ho mám ráda, moc...

Byla jsem dost pevně rozhodnutá, že na vědu kašlu, ale před měsícem u nás měl přednášku jeden profesor z Německa, bavilo mě to, ptala jsem se, diskutovala... ptal se nás, mj., co chceme dělat. Řekla jsem, že učit. Vzal si mě po přednášce stranou, ať to nedělám, že je mě škoda. Že už měl dost studentů a troufá si tvrdit, že v tomto lidi pozná. A já už zase nevím.

Co byste volili, Česká Republika, učit na gymplu fyziku, mít rodinu s chlapem o dost starším než já (jaká je perspetiva toho vztahu, co bude za dvacet let?)... nebo tu všechno hodit za hlavu a odejít?