Re: Opravdu je tak trestuhodné zahálet?

madelaine,

mně kdyby se náhodou stalo, že upeču koláč, budu mít vztek, kolik jsem promarnila času. Pocit uspokojení se nedostaví, ani když uvidím mizet obsah plechu v útrobách svých dětí za pochvalného mrmlání. Prostě ten pocit, že já tomu věnovala hodinu a oni to za deset minut zlikvidují, je šíleně frustrující. Podobně je to s vařením, úklidem, o zahradě ani nemluvím....

Naopak, když strávím, víkend hraním některé PC hry, je pocit uspokojení dlouhotrvající, ještě několik dnů potom můžu přemýšlet nad tím, co šlo udělat jinak nebo co udělám příště (hraju hry "bez konce")......

Jo, dospělý člověk by možná měl cítit uspokojení z práce, tak to alespoň píšou v učebnicíc psychologie, ale u mě to nějak nefunguje. Jako dítě a student jsem byla ve srovnání s vrstevníky nejdřív přehnaně a potom pořád ještě alespoň nadprůměrně zodpovědná, zejména v přístupu k práci a povinostem. Nikdy mě nikdo nemusel kontrolovat, vždy jsem vše dělala poctivě, včas a většinou nad rámec povinnosti....nevím už, jestli mě bavily ty činnosti nebo mě spíš hnala potřeba "mít vše v pořádku, aby mi nikdo nemohl nic vytknout". To je celkem jedno, podstatné je, se od dětství nic nezměnilo, takže to, co tehdy bylo neobvyklé vysokou mírou uspokojení, je teď neobvyklé nízkou mírou uspokojení, kterou to přináší.

No a největší uspokojení mi přináší fakt, když dlohodobě nic nemusím. Prázdniny, děti pryč a já nezaměstnaná.....vstát, kdy se mi chce, jíst, kdy se mi chce, spát, kdy se mi chce a mezi tím televize, PC, knížky....a hlavně žádná "hodnotná" činnost, nic, co by "smrdělo" prací....když mám možnost, vydržím to i několik týdnů....

Když nastoupím do práce, přijde školní rok, nebo se prostě rozhodnu něco dělat "jen tak", práci odvádím poctivě, spolehlivě, nad rámec povinností....ale i když mě baví, jsem víceméně spokojená, v pohodě, tak ten pocit, který zažívám, když opravdu nic nemusím a tím svým nicneděláním nikoho nezanedbávám, jen si utrácím svůj čas, tak ten pocit je nezopakovatelný....