Re: Přítel - kamarád - známý?

Hm, to mně už se několikrát stalo, že jsem někomu volala pro pomoc jak se říká o půlnoci. Když to jde, volám kamarádům, když ne, obrátím se i na cizího člověka (to se mi opařilo batole, k tomu jsem měla kojence a do nemocnice mě vez soused, kterýmu ani nebylo 18 - díku mu, že kvůli synovi riskoval průšvih, bylo třeba spěchat... ještě mi pak hlídal kojence, když jsem byla v ordinaci). Podobně kámošku jsem vytáhla z hospody o půl druhý v noci, když jsem potřebovala s dítětem na pohotovost - až zpětně mi řekla, že v sobě měla jedno pivo a riskovala řidičák, ale nestálo jí to za to, aby mě odmítla. Jiná kámoška si například přeložila svoje zkoušky, aby mi mohla hlídat batole i kojence, když jsem se potřebovala učit na státnice, abych dodělala školu.
Ony to berou jako samozřejmost, já ne... a myslim, že to tak je dobře na obou stranách.

Ještě si pamatuju, jak jsem pro kámošku dělala nějakou práci v době, kdy jsem byla naprosto bez peněz (neměli jsme ani co jíst). Byla to práce na 8-10 hodin, kterou jsem pro ni dělala už dřív zdarma a ráda. Tentokrát mi dala tajně do tašky peníze (věděla, že bych si je nevzala). Řekla mi pak, že ví, že bych si o ně neřekla, ale že oni teď mají (taky ne moc, ale víc, než my) a ví, že je potřebuju... A dohodly jsme se, že to beru a že to je výjimka, páč příště už na tom určitě zas budu líp a nebude to třeba

Nepřijde mi, že bych prosbou o pomoc dávala všanc svou hrdost nebo musela někomu něco dlužit. Asi že mi nikdo nedal důvod si něco takovýho myslet