Re: až umřu, tak nebudu..

Ještě mi k tomu dochází, že takhle to vypadá, že když si to logicky odůvodním, tak se přestanu bát, což je samozřejmě blbost. Vlastně se trochu bojím pořád. Ale občas na sobě podniknu takovej experiment: lehnu si a postupně odmýšlím věci. Zvířata, domy, lidi. Svoje blízké. Svoje smysly. Svoje myšlení. A najednou je tam to prázdno, jen na okamžik, JAKOBY tam nejsem já - ale KDO to teda nazírá, že tam není "já"? Je to taková zážitková meditace, nedá se to úplně vysvětlit. Ale já z toho vždy vystoupím jakoby obnovená a tím, že to všechno na čem lpím a co zřejmě doopravdy smrtí ztratím, to nejsem celá já. To klidně mlže být funkce mozku, jak se tu řešilo. Ale moje duše je prostě v jiný rovině. Jenže se obávám, že se to musí zažít, jak jako věřící prostě zažívá Boha, ne že "na něho" věří. Zážitek mi nikdo nevyvrátí, zážitek mi dává klid, i když ho neumím obhájit. Ten zážitek lze mít více cestami, osobně jsem jich vyzkoušela víc a všechny vedou na stejné místo :) To jen naše logická mysl nás kdovíproč furt znejisťuje a hlodá..