Re: Partnerská krize v 50 letech

Emi, tak já si dovedu představit, jak to asi zase cítil tvůj muž. Bez ohledu na to, že ty jsi třeba byla u vás doma tahoun, on to tak nevnímal. Ale asi vnímal, že ho až tak nemusíš, že jsi s ním z rozumového rozhodnutí, z povinnosti nebo kvůli dětem, prostě to cítil. To není jeho omluva, to je prostě fakt, že vztah, který není dobrý, hluboký, tak tam se to prostě neokecá a oba to cítí, i když o tom nemluví. A je jedno, čí je to vina nebo kdo za to víc může. No cítil a stejně jako ty se asi rozhodl počkat, než budou děti dospělé, pak se uvidí. Oba jste se vlastně od sebe distancovali, on možná měl v plánu v budoucnu odchod, možná taky ne a pod vlivem strachu ze stáří se rozhodl tak, jak se rozhodl až později.
Pravdu máš asi v jednom, že ze svého hlediska to můžeš brát, že se ti altruismus vymstil. Bohužel i takový je život, hodné holky a hodní kluci často nevyhrávají. Kdybys totiž byla potvora, řešila bys to třeba tak, že by sis plánovitě našla jiného muže během manželství a odešla za lepším, prostě se pokusila urvat svůj kousek štěstí a spolehla se na to, že to vyjde. U dětí by sis zdůvodnila, že šťastná máma=spokojená máma.
Co na to říct - takový je život, s nikým z nás se nemazlí a je to sázka do loterie, nebo jak říkal Forest Gump - nikdy nevíme, jaký kousek z bonboniéry vytáhneme - i když se zdá jako dobrá nebo ta nejlepší možná, může se nám z ní nakonec obrátit kufr.