Nerada se cítím jako chudák

Volně navazuji na Placatčino téma o znásilnění. Píše tam taky, že by nechtěla svou kamarádku nutit k tomu, aby případ okamžitě oznámila, protože policisté často vše zlehčují.
To, o čem píšu, je vlastně necitlivé jednání na stejném principu.
Po dlouhých problémech navštívila odborníka na lidskou psychiku, protože jsem chtěla dořešit svůj problém. V té době se mě podařilo něco, na co jsem byla pyšná, brala jsem to jako první krůček k většímu sebevědomí, první krůček k vyřešení toho problému. (Navštívila jsem jednu netradiční psycholožku, která mi velmi pomohla a hodně se mi ulevilo. Ale protože jsem za ní musela cestovat daleko, vlastně ona sama mi navrhla, abych problém dál řešila s někým jiným.) Chtěla jsem se pochlubit. On to nechtěl slyšet a řekl, že tu jsem proto, abych mluvila o svých problémech. Po chvíli se začal vytahovat jako malé triko - asi aby si ověřil, jestli mám nebo nemám jinou diagnózu. Dodnes mě to bolí, když si na to vzpomenu.

Stalo se vám někdy něco podobného?