Re: je to už šikana nebo ne?

Koukám, že takových lidí je fakt hodně... U mě teda šikana začala až na druhém stupni základky (taky možná ve dvanácti) a odstartovalo to něco podobného, co tu popisuje zakladatelka. Moje nejlepší kamarádka začala kamarádit ještě s jednou holkou. Neměla jsem s tím problém, prostě jsme ven chodily tři, jenže ta "třetí" holka do party začla proti mě brojit, posmívat se mi atd, až zvládla strhnout poměrnou část třídy. Má v tý době už ne nejlepší kamaráka (dost nás to odcizilo) patřila mezi ty, kteří byli neutrální. Měla totiž strach, že by se to obrátilo proti ní. Kamarádily jsme spolu dál, ale už tak nějak normálně. Já jsem přestala v místě bydliště chodit ven, začla jezdit do okresního města na kroužek a tam si našla jiné kamarády a těšila se, až ze základky vypadnu. Jenže ty dva (nebo tři?) roky mi už natolik narušily osobnost, že se to po půl roce zvrhlo i na střední škole. Byla jsem zakomplexovaná, zranitelná, prostě ideální obět. K tomu jsem ještě byla jiná - měla jsem jiné zájmy, poslouchala jinou hudbu, nešla jsem s proudem, byla jsem snílek... Akorát u mě se jednalo "pouze" o šikanu psychickou, která není vidět. Doma jsem se s tím nikdy nesvěřila, myslela jsem si, že je to moje chyba. Na střední jsem měla několik velmi dobrých kamarádek, které s ostatním kolektivem neměly problém (dokonce ani kvůli mě ne, díky za to), ale neměly sílu to nějak utnout. Plácala jsem se v tom hodně dlouho. Nevyrovnaná, ublížená, pořád něco. Pak jsem se seznámila s mým nynějším manželem. Občas mi přišlo, že je ke mně dost tvrdý (on byl vyhlášený tím, že nesnáší zakomplexované jedince), ale dostal mě z toho. On je ten, kdo tě nenechá sr.t si na hlavu a naučil mě říkat ne. A řekla bych, že úplně nejvíc mi zvedlo sebevědomí to, že jsem zvládla porodit a starat se o dvě malé děti. A to je právě to - ubránit se šikaně, znamená mít dostatečné sebevědomí, být si jistá sama sebou a to při dlouhotrvajícím zpochybňování jde velmi velmi těžko.

Zakladatelko, nedopusť to. Ono to začíná nevinně a taky je možné, že ty holky to tak fakt ani nemyslí a neuvědomují si to, ale je potřeba, aby si to vyříkaly. Co jim na tom vadí a proč se nedokáží kamarádit dál i přes nabalování dalších kamarádů. Určitě tam bude nějaký zádrhel a ten je potřeba zjistit, jinak to nevyřešíte Protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pokud se jednomu hra nelíbí, přestává to být hrou. A za tím si stojím. Legrace je to jen po tu dobu, kdy se tomu smějou všichni (skutečně smějou, ne z donucení).