Re: Euthanasie v rodině

jenomže často "není hej" člověku, který má depresi, a pokud by se léčil, tak by smrt nevolil. o se týče bolestivého umírání, je to fakt ostuda, že se u nás tak málo lékařů zabývá paliativní medicínou.


výňatek z rozhovoru s jednou lékařkou
Jakým způsobem reagujete na utrpení svých pacientů?
Dám vám příklad. Dnes jsem mluvil s paní, která křičela bolestí a neupokojila se ani poté, co jsme jí zvýšili dávku léků. Pak jsme spolu hodinu jenom mluvili. Vyprávěla mi o svém rozvodu, o dětech, které tím trpí a kterým se daří čím dál hůř. Nechce zemřít. Chce se starat o své dva syny – ale umírá. Její utrpení a nenaplněná přání jsou na hranici představitelnosti.
Když jsme spolu mluvili, použil jsem přirovnání k matce slepici, která se snaží udržet svá rostoucí kuřata pod křídly, ale ta už jsou příliš velká a ona je prostě musí nechat jít. Ke konci rozhovoru vstoupil do místnosti její šestnáctiletý syn a chvíli jsme rozmlouvali všichni společně. Ona se rozplakala a náhle ji už nic nebolelo. Po našem rozhovoru jsem jí nepatrně změnil rozpis léků a přidal jsem malou dávku antidepresiva. Později jsem pozoroval, že se jí daří lépe, protože byla schopná popsat přesněji, co a jak ji dříve bolelo. Večer jsem ještě volal do hospice a bolesti se jí nevrátily, cítí se stále dobře i po šesti hodinách. Doufám, že bude mít klidnou noc.
V tom spočívá naše schopnost řešit situace. Myslím, že jsou doktoři, kteří hned vytáhnou papír a předepíší nové léky. Ale to k ničemu nevede. Lékaři by měli rozpoznat pacientovu psychickou, fyzickou a duchovní bolest i jejich vzájemné propojení.