Re: Nic nestíhám - uklidněte mne!

Kopřivo, tak to pevné nervy...

My se stěhovali v dubnu - naštětsí jen 4 km a barák byl už hotový, předaný, měsíc předem. Ale spoustu věcí manžel ještě chystal - v lepším případě přijel domů v půl osmé, zhltl večeři, zkontroloval děti ve vaně, dal jim pusu a do půlnoci ještě dělal v baráku. V horším případě se doma ani nestavil a tu večeři hltal až o půlnoci, když se vrátil.

Balila jsem po večerech a chvílema během dne, vždycky pár krabic, ráno je manžel cestou do práce vyhodil v baráku - červeně měl na krabici napsáno, do kterého pokoje krabice přijde, černě, co v ní je ( popsáno ze všech stran, aby se rychle zjistilo, kde co je). Tři dny před stěhováním jsem z únavy a nervů blinkala v parku do keříků.

V den D jsem hlídala pár věcí - mladší dítě, papouška, aktovku staršího dítěte do školy a hrnec s gulášem, který byl k obědu.

Když jsem v den stěhování odpoledne přišla do patra, myslela jsem, že nebudeme mít vybaleno nikdy. Ale večer jsme už všichni spali ve svých postelích ( manželovi pomáhal můj taťka, tchán a švagr, o děti a vaření se podělily babičky), druhý den bylo vše potřebné na svých místech - oblečení, v kuchyni, koupelnách... Pak jsem ještě asi dva týdny dovybalovala drobnosti. Ale to už šlo. Dodneška máme v krabicích knížky, fotky... a zrovna vymýšlíme knihovnu do obýváku, ložnice a pracovny, aby byly kam dát.