Re: Vztah na dálku

Kdysi dávno byl můj manžel na 2 roky na vojně a já doma s dítětem. Naštěstí se dařilo vídat se 1x za měsíc, jednou jsem jelá já za ním (na vycházku a zase zpět) a další měsíc většinou dostal opušťák a přijel na víkend, že si užil i dítěte. Psali jsme si, tehdy nic jiného nebylo, občas z vycházky zavolal z budky.
Zvládli jsme to, těšila jsem se, až to skončí a budeme zase spolu, zároveň jsem se toho bála. Před vojnou jsem na něj čekávala u práce, chodili jsme všude spolu, všechno jsme dělali spolu. Ovíjela jsem ho jak břečťan a on mne taky.
A pak jsem si zvykla, že rádio si pustím kdy já chci, program v tv hraje podle mě, na dálkové ovládání nikdo nešahá, na procházku jdu kdy chci já, lehnu si kdy chci já. Po jeho návratu jsem cítila, že se musím při jeho pobytu doma "omezovat" a nechat ho taky občas přepnout tv (příklad), aby neměl pocit, že ho deptám.
Zvládli jsme i to, jsme spolu 30 let a dnes to hodnotím, že na tu vojnu musel, jinak bych asi samou láskou udusila. Takhle jsem mu "povolila uzdu" aniž by on musel nějak moc cukat hlavou. Inu všechno zlé je k něčemu dobré.