opačná zkušenost

Já vlezu do mhd minimálně, ale kdo mě v těhotenství pouštěl sednout, to byli vždy bud uhříkatí výrostci (opravdu vzdy se ejáký zvedl), popř. starší ženy, takové ty skorobabičky. Naopak prototyp manažera s vystříhanou lebkou a notasem na klíně mě opakovaně nechal stát, ačkoli jsem se mu břichem cpala hodně pod bradu. Mně teda ale neva moc stát, spíš mě to iritovala jaksi z toho mravního principu.
Cestování s děckem ale vnímám úplně opačně. Ačkoli dcera plápolá a vřeští v plném voze, že chce sedět (teda ted už moc ne, ale coby 3letá se preosazovala hodně),. vždy jí říkám, že se mě má držet za nohu, popř se držet tyče, že míste k sedu jsou pro staré lidí. Tento scénář jsme přehrávali často. Vždy se nějaký starý člověk zvedl, aby dceru pustil. A já nebyla ráda, neb jsem to považovala za nevýchovné (samozřejmě jsem ocenovala snahu těch dobrých lidí, ale rADĚJI BYCH DCERU nechala dělat scénu)