Re: Jak utéct od partnera,který nechce rozchod!

Už jsem na konci svých sil, potřebuji to pustit ven. Mlčí každé odpoledne, celý večer...pořád. Už mi praskly před dvěma dny nervy a bouchlo to u nás. Spustily to nezájem o dvouletou dceru, partner se o nic nestará, ani o dítě, všechno je jen na mě a děcko když nevidí rodiče za jedno, je to těžké. Nikdy v životě jsem tak neřvala, nikdy jsem nebyla tak sprostá. Řekla jsem partnerovi, že jsem s ním skončila, myšleno naprosto vážně, a spoustu jiných věcí, jaké tady dělá dusno atd. Druhý den ráno jsme se spolu bavili už v klidu, řekla jsem mu že by pro všechny bylo lepší, kdyby jsme šli od sebe, že to děcko špatně snáší, že by se potřebovala uklidnit a srovnat. Má v nás šílený vzor citového chladu, je mi z toho úplně špatně. Že dcera už vůbec neví, že má tátu. Že už je pozdě ten náš vztah zachraňovat. Partner na to prohlásil, že nikdy není pozdě. Oponovala jsem, že se plete, že u mě už je pozdě. Pak jsem musela do práce. Večer jsem přišla, a od té doby uvažuju, jestli to nezabalit úplně. Partner se mávnutím kouzelného proutku změnil z psychopata který mlčí na superdokonalého taťku a partnera. Je mi z něho na zvracení, píská mi v uchu, bolí mě hlava, nejsem schopná nic udělat. On si hraje s holkou, žertuje, mluví, jako by se nic nestalo, žádný problém není a nebyl. Pro mě je ale jediná cesta jak zůstat normální z toho odejít. A on mě nepustí. Byt, kde bydlíme je můj, ale nemám nic v ruce, nikdo mi přece neubližuje. Rodiče nepomůžou (otec alkoholik). Umírám vedle něj. Nejsem to já. Už nejsem schopná v jeho přítomnosti starat se o dítě. Je tady někdo, kdo chtěl utéct od partnera x let, a nemohl? Prostě to nešlo, on je jinak dokonalý? Jak se ho zbavit? Mojím největším přáním je se rozejít a do smrti toho člověka nevidět. Nenávidím ho, nemůžu se na něj ani podívat, nedejbože se ho dotknout. Tak mě poznamenal, že se vnitřně celá klepu, téměř pořád. U psycholožek jsem byla, ty dobré mají narváno a nejde se jim dovolat, ty ostatní jsou k ničemu. Navíc nepomůžou, moje jediná naděje žít normální život je útěk z toho pekla, z toho vězení. On je jak pijavice, jen mi saje krev, nikam nechodí, jen do práce, a mlčí, normální stav je mlčení, teď to jeho mluvení je jenom účelový prostředek jak si zachránit kůži, nezáleží mu na nás, to by nemohl dva roky (ono to bylo mnohem déle, ale v takovém extrému téměř dva roky) se tak chovat, už tohleto znám z dřívějška, bylo to už několikrát (mockrát jsem se s ním snažila jeho mlčení probrat, po dobrém, po zlém, zkusila jsem všechno). Ale nikdy jsem nebyla tak daleko, nikdy jsem mu nedala najevo,že u mě skončil. Až teď, a stejně dělá, že se nic neděje. Nechce nic řešit, hlavně žádné problémy. Jsem tak vyhořelá a vyčerpaná že už nevím jak dál. Už nechci, aby mluvil, nechci už nic, jen aby mi vypadl ze života.(A nejhorší je představa, že se budeme vídat u předávání dcery) Jsem v takovém stavu, že jsem přesvědčena, že se o psychické týrání jedná, ačkoli jsem se tomu strašně dlouho bránila, a nikdo by to do mě neřekl. Jak jste se tyranů zbavily, poradíte mi někdo?