Re:

Ahojte! Tak my jsme posledni tyden odstonali, maly mel rymu, odsat nesla a nakonec mu to slo na prudusky - takze zanet prudusek, nastesti bez teplot ale poprve v zivote antibiotika Nejhorsi na tom bylo, ze proste odmital leky, takze jsme zkouseli po dobrym po zlym, ale stejne jsem nezabranila tomu, aby na me ty antibiotika cely vyplivl zpet Takze nakonec me napadla jedine cokolada - cokoladu nedavam, ale zna ji od babicky a ajhle, kdyz slibim ctverecek cokolady ("dady"), tak najednou to jde....No, zda se mi to jako mensi zlo, nez ty antibiotika nedobrat, takze jeste ze ta cokolada existuje....
Pata se teda v posledni dobe strasne rozmluvil, opakuje uplne vse, ale ta vyslovnost - no spoustu veci rozumim jen ja a obcas ani ja ne. Dobry je, jak se obcas snazim uhadnout, co zrovna rika, tak on se opravdu umi podivat naprosto pohrdlivym zpusobem jako by rikal " ty ses fakt pitom, kdyz nevis co je aákeko ". Takze neco mu jde hezky, sposuta slov je jen podobna originalu, ale hodne se u nas chytlo didi (libi) a adidi (nelibi) - to si nemuzeme pomoct, ale s manzelem jsme to zaradili i do naseho slovniku
Se vztekanim je to u nas zatim docela dobry, jasne vztekne se, obcas kdyz neco nesmi, ale myslim, ze je to zatim docela snesitelne, vzdycky, kdyz zacne, tak bud odejdu ja, nebo mu reknu, at si jde do sveho pokoje, ze takoveho vzteklouna nechci videt, on odejde a za chvili se vrati a vola "maminko, maminko" a chce se pritulit . No, nedokazu se na nej zlobit fakt ne....
Co se tyce strachu, tak u nas se teda bojime vseho co se samo hybe - teda nemyslim zvirata, ty miluje, ale vlacku na baterku, auticka na setrvacnik, obzvlast pokud k tomu vydavaji zvuky, tak to fakt nechce....
Jo a co se tyce vychovy, tak tu uz ani nijak moc neresim, myslim tak, ze bych cetla knihy, nebo nejak extremne hledala rady u jinych, maly spi s nama v posteli a uz davno z toho nemam vycitky, intuitivne verim, ze je to tak spravne - vlastne kdyz nedavno sel vecer spat do sve postylky (ale samozrejme se mnou, beze me jeste nikdy neusinal) tak me to najednou prislo strasne lito a nakonec jsem ho premluvila, aby sel spinkat do velke.... Ja nevim, vzdyt ten cas tak strasne utika, prijde doba, kdy uz nas nebude tolik potrebovat a pak jen budeme vzpominat na to, jak se tulil a mazlil. Myslim, ze jsem hodne benevolentni, ale tak nejak verim, ze to delam spravne - vychovavam stejne jako jsme byli vychovavani my s brachou, takze bych taky nenutila kocarek, kdyby tam byt nechtel, nenutim ho aby usinal sam, nekricim (nekdy mi to ujede, ale pak me to strasne mrzi a snazim se mu to vysvetlit a omluvit se), protoze sama nesnesu, aby na me nekdo kricel.