Re: Dokázat jste někdo změnit podstatné věci ve svém životě jen proto, že jste změnil myšlení?

V určitém období jsem změnila myšlení, doufala, že když pro to něco udělám, tak výsledek musí být znát.
V 17 letech jsem odešla ze školy a šla pracovat. Tím se ze mě stala jakási černá ovce rodiny, jen se základním vzděláním. Možná ani ne tak pro rodiče, jako spíš pro ten širší okruh rodiny. Nikdo z nich už neviděl, že jsem v 17 letech makala na směny a o víkendech a přitom se dopoledne starala o invalidního tátu. Pak jsem se vdala, odstěhovala se 150 km daleko na malý město. Vychovala jsem sama bez jakékoliv pomoci babiček tři děti, domácnost, zařizování všeho možného byla jen na mě, manžel na tohle není, ale on se zase vydělával. Manžel není nijak zvlášť citlivý, někdy mě jeho chování mrzí, neuvědomuje si, jak slovně dokáže ublížit. Práci jsem pořádnou nikdy v manželství neměla, když už jsem něco vydělala, tak to bylo úplný minimum. Poznámky manžela, že se mnou bude mít vždycky "ho-no" mě hodně mrzely. Když mi končila třetí mateřská, rozhodla jsem se zkusit udělat si střední školu v tom oboru, který mě vždycky zajímal. Manželovo reakce byla, že jsem se zbláznila, ale nebránil mi. Škola mi šla, bavila, byla jsem sama se sebou spokojená. Když jsem byla v půlce, tak ségra oznámila, že půjde taky studovat. Prý, když to zvládám i já, tak..... Jinak řečeno, když to zvládám i já, takový kopyto, tak proč by to neměla zvládat i ona. Ve škole byla dobrá, když potřebovala, mamka si vzala její děti na víkend a ségra se učila. Na konci roku rozesílala hromadný mail, ať se všichni radují s ní, že dokončila zase další ročník.... Já tohle prostě neumím a je to chyba. Na to jsem slyšela od příbuzných, jak je ségra šikovná, zvládá děti i domácnost a k tomu studuje. Jasně, že mě to mrzelo. Taky jsem chtěla slyšet nějakou pochvalu. No a pak na konci debakl s maturitou, ač jsem měla celý roky vyznamenání, tak jsem jednu část neudělala. Ségra školu úspěšně dokončila a já opět byla pako. Druhý pokus byl úspěšný, nakonec i maturitní vysvědčení je pěkný, protože se známka průměrovala. No jenže ten papír si můžu akorát tak pověsit na zeď.Místa nejsou, nemám známosti, nemám praxi a asi nemám ani to tolik důležitý štěstí. Rozeslala jsem X žádostí a ozvali se mi akorát z té hospody. Včera mi manžel zase předhodil, že se mnou bude mít vždycky ho-no a na mě to padlo. Tolik vysvělení včerejšího tématu, mé depky. V určitý čas jsem změnila myšlení, rozhodla jsem se něco pro sebe udělat, dotáhla jsem to do konce, ale všechno se to rozplynulo.
Takže jo, jak tu v té včerejší diskuzi zaznělo, nejsem spokojená s prací, partnerský život je průměrný, něco mi tam chybí a v koníčkách se taky nerealizuju. Jsem introvert, nepotřebuju kolem sebe hromadu lidí, ale občas mi chybí pochvala, uznání. Stokrát si můžu říkat, že jsem dobrá, zmáknout bez babiček a pomoci manžela tři děti, udělat školu atd., prostě tomu nějak vnitřně stejně nevěřím.