Zážitek z pohotovosti - jak by jste reagovali?

Od sobotního večera jsem měla bolesti břicha. V noci jsem asi dvě hodiny nespala díky křečím a pocitu na zvracení. Neděli jsem nějak přežila, chvílema líp, chvílema hůř. Večer se to začalo stupňovat a protože jsem se bála slepáku a už mě bolela celá oblast břicha, radši jsem si sbalila batoh, zavolali jsme chůvu a jeli na pohotovost.

Čekárna prázdná, šlo to rychle. Vešla jsem dovnitř a tam seděl od pohledu velmi arogantní, sebestředný čtyřicátník. S takovým nepříjemným povýšeným úsměvem se mě zeptal, proč k nim jdu. Vylíčila jsem mu to. Položil mě na lehátko, začal proklepávat, ptát se na anamnézy v rodině, na to, co za léky užívám já. Protože trpím autoimutní chorobou, začala jsem vyjmenovávat co užívám denně (cca 4 pilulky+HA) a nakonec jsem dodala pátou - se slovy "na nervy beru", více jsem nerozváděla.

V tom se povýšený pan doktor začal upřímně smát a stále opakoval "Ženská, je Vám xy a už berete prášky na nervy? Zbláznila jste se? A proč bere v denních dávkách kortikoidy? Kdo Vám to jako píše?" Za jeho bujarého smíchu jsem na něj koukala s pusou dokořán a se strachem desetileté holky jsem se nevzmohla na slovo.

Že bez kortikoidů bych dnes dost možná nebyla naživu, to nekomentuju. Že ale tnul přímo do živého s tím, že se mi smál a čekal na vysvětlení, proč jako žeru antidepresiva, to mě doteď ničí. Probrečela jsem už dva dny. Mám asi deset let velké deprese, které jsem se styděla řešit. Mám za sebou pokus o znásilnění, domácí násilí a psychický teror, kdy mi jako dítěti byl několikrát držen nůž u krku se slovy, jak by mě otec stáhnul z kůže a kudy by vedl řez a podobné lahůdky. Asistovala jsem mu u vykrádání aut, kradla jídlo, abych neumřela hlady (byla jsem dítě) atd. atd. Ano, mohla jsem to tomu doktorovi říct. Já ale viděla jeho oči, slyšela jeho smích, který se mi vyloženě vysmíval a neřekla jsem nic. Vyšla jsem ven s jakousi diagnozou, že si to mám zítra dořešit na obvodu a sesypala jsem se manželovi do náruče. Byl strašně naštvaný, měla jsem prý na něj zavolat, že by to panu doktorovi vysvětlil. Nezavolala jsem. Nevzmohla jsem se ani na to.

Přemýšlím, zda má smysl to dál nějak řešit. Zda psát vedení nemocnice nebo ne. Ano, ten člověk nemůže vědět, co má kdo za sebou. A ano, ani já to nemám napsáno na čele. Ale taky skládal nějakou přísahu a empatii by mít mohl.

Nevím jestli to pochopíte, ale brečela jsem nad tím ještě dneska. Na psychiatrii docházím asi měsíc, po dlouhém přemlouvání manžela, že už bych se svýma traumata měla něco dělat a zahnat je někam daleko.